Soukromá škola karate VAKADO
ÚvodAktualityKalendářO VAKADOTrenérO karateZkouškyNáborCeníkPodmínkyRozvrhZpravodajMasážeOdkazySponzořiPolitikaKontakt
O Karate

Zobrazit vše

Historie Karate
Historie karate –...
Historie karate –...
Shotokan
Dům vlnících se borovic
Změna písemného označení...
Shotokan karate
Historie a změny stylu...
Základní koncepce...
JKA
JKA a universita Takushoku
Shoto-Kai
O karate všeobecně...
Pravidla chování
Pět principů REIKI
DOJOKUN
SHOTO NIJUKUN
Srdce
Sedm zásad mysli Bušido...
Dokukódó
POZDRAV V KARATE
DOJO, KARATE GI
OBI - PÁS KARATE
DOJO-MÍSTO PROBUZENÍ...
PŘEDPISY PRO BUDOKU-KARATEKU
Technika
Základní principy...
Důležitost držení...
HIKITE
4 x 4 PRINCIPY V BOJOVÝCH...
Kata
SHOTOKAN KATA
Kumite
Načasování v kumite
Bojová umění
TRADIČNÍ KARATE-DO
JUDO...
Jiu-Jitsu
Mistři bojových umění
Gichin Funakoshi
Masatoshi Nakayama
HIDETAKA NISHIYAMA
Jigoro Kano
šermíř Šinmen Musaši...

Historie Karate

Historie karate – stručně

Karate historicky pochází ze dvou pramenů a to ze staré Číny a Indie. Později bylo přeneseno i na ostrov Okinawa, kde došlo k jeho úpravě do dnešní podoby a bylo přeneseno osobou mistra Gichina Funakoshiho na japonské souostroví. O ostrově Okinawa se vědělo poměrně málo až do roku 1945, kdy byl dějištěm těžkých bojů mezi Japonskem a USA. Z historických pramenů víme, že od roku 1629 bylo na Okinawě zakázáno nošení zbraní a tak se vyvinulo smrtící bojové umění Okinawa-te. Bylo to sebeobranné cvičení beze zbraně. Do té doby nazývané Okinawa-te přešlo počátkem 20. století pod jiné znakové značení KARATE-DO (cesta prázdné ruky). Cesta zde znamená, že cvičenec se stále učí a filosofie harmonie těla i ducha ho vede celým životem. Dalším pokračovatelem a osobním žákem mistra Funakoshiho byl pozdější mistr Masatoši Nakajama, který stál u zrodu sportovního karate a zasloužil se i o přenos karate do Evropy. Karate, jak je známe dnes, zaznamenalo mnoho úprav od svého historického vzniku. Cvičí se nejrozšířeněji ve své závodní formě.

 

Historie karate – podrobněji

Původ karate, bojového umění, při kterém jsou do obrany a útoku nasazovány v podstatě veškeré úderové plochy lidského těla, se datuje daleko do minulosti, před více než tisíci lety.

Počátky tohoto bojového systému jsou staré asi 5000 let. Tehdy žil v Indii kníže, který se zabýval studiem citlivých míst lidského těla a pozorováním pohybů a života dravých šelem a ptáků. Své poznatky pak aplikoval na sebeobranu člověka. V Číně později (asi před 1000-2000let) vznikl ucelený sebeobranný systém, který využíval pohybové techniky, jichž využívá i bojový systém karate. Tento bojový systém se nazýval KEMPO. O vývoj tohoto bojového umění se údajně zasloužil buddhistický mnich Daruma Taishi.

Když byl Daruma v klášteře Šao-lin v Číně, učil své žáky metodám rozvoje vytrvalosti a fyzické síly nezbytným k tomu, aby mohli snášet kázeň, jež byla součástí jejich náboženství. Fyzická tréninková metoda se dále rozvíjela a přizpůsobovala, až se stala tím, co dnes nazýváme šaolinskou metodou boje. Toto bojové umění bylo přeneseno na Okinawu a smísilo se s domácí ostrovní bojovou technikou. Vládce dávné Okinawy a pozdější feudální pán Kagošimy, nejjižnějšího výběžku ostrova Kjúšú v Japonsku, zakázal používání zbraní. To vedlo k rozvoji boje „prázdná ruka“ i k rozvoji sebeobranných technik.

Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo karate a psalo se ve znacích doslovně vyjadřujících „čínská ruka“. Moderní mistr tohoto umění Gičin Funakoši, který zemřel v roce 1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly „prázdná ruka“. Funakoši však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii: „stát se prázdným“. Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: Jako lesklý povrch zrcadla odráží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli „prázdná ruka“, v karate.

Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v roce 1922, kdy Funakoši, který byl tehdy profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičního bojového umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Namísto návratu na Okinawu učil Funakoši karate na různých univerzitách a v Kódókanu - mekce džúdó - do doby, kdy byl schopen v roce 1936 ustavit Šótókan, velký mezník v historii karate v Japonsku.

Japonská asociace Karate byla utvořena v roce 1955 s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra.

Asociaci uznalo ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate, které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport.

Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a v Japonsku je součástí tréninkového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen.

V Japonsku karate získává velkou popularitu jako soutěžní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak, jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence na celém světě.

Gičin Funakoši „otec karatedó“, je spojujícím článkem doby, kdy karate bylo výhradně Okinavským uměním sebeobrany udržovaným v nejhlubším utajení, a mezi současností, kdy se stalo bojovým uměním cvičeným po celém světě. Pro svoji skromnost se zdráhal napsat svůj vlastní životopis. Rozhodl se pro to, až když mu bylo téměř devadesát let. Byl nejprve učitelem, ale po desetiletích studia pod vedením nejpřednějších mistrů věnoval celý zbytek svého života propagaci Cesty karate. Pod jeho vedením byly techniky karate systemizovány a modernizovány, do popředí byl postaven duchovní význam a karate se vyvinulo ve skutečné bojové umění.

Gichin Funakoshi karate demonstroval v r. 1911 a v r. 1931 jej přejmenoval z původního OKINAWA-TE na KARATE (prázdné ruce). Slovem "prázdné" bylo míněno Funakoshim oproštění se (oproštěním svého nitra) od sobectví, zlosti a dalších negativních emocí. V roce 1936 pak založil spolu se svými žáky školu SHOTOKAN-DOJO v Tokiu, která však byla oficiálně uznána ministerstvem výchovy jako JAPAN KARATE ASSOCIATION až v roce 1957. Teprve od roku 1956 je možno hovořit o sportu karate, neboť v tomto roce byla schválena jeho první sportovní pravidla. V dalším roce proběhlo první japonské mistrovství. Vyhrál Hiroku Kanazawa. Tak byl položen základ k pravidelným pořádáním sportovních zápasů.

Správná pochopení karate a jeho správné použití je karatedó. Ten, kdo opravdu trénuje toto dó a skutečně chápe karatedó, se nikdy nenechá snadno vtáhnout do boje. Žáci kteréhokoli umění,obzvláště karatedó,nesmí nikdy zapomenout kultivovat svou mysl a tělo.

Dosáhnout sta vítězství ve stu bitvách není nejvyšší dovednost. Nejvyšší dovednost je podrobit nepřítele bez boje.

 

Shotokan

Shoto znamená v doslovném překladu "šumění pinií". Tímto slovem podepisoval mistr Funakoshi svoje básně a brzo bylo toto jméno tak známé, že bez něj už nebylo vůbec možné použít jméno Funakoshi. V Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi. Shoto-kai znamená sjednocení Shoto-stylu a Shoto-kan znamená místo (centrum) pro Shoto-styl. Styly ,které se dnes někdy berou jako oddělené, mají stejný původ.

 

Dům vlnících se borovic

Slovo Shotokan je v Japonštině tvořeno třemi znaky kanji. Znak "sho" je odvozen ze slova matsu, což znamená borovice. "To" je znak pro vlny. Vlny borovic má znamenat "zvuk, který borovice vydávají, když jejich jehličím fouká vítr." Zakladatel Shotokanu Gichin Funakoshi podepisoval své kaligrafie pseudonymem Shoto. Odtud tedy pochází první část jména tohoto stylu karate. Slovo "kan" znamená budovu. Dohromady tedy Shotokan je budova, ve které Funakoshi vyučoval karate.Jménem Shotokan bylo pojmenováno první dojo karate postavené v roce 1939 Funakoshiho studenty. Ti nade dveře umístili tabulku s nápisem "Shotokan", aby tak uctili Funakoshiho. Toto dojo bylo zničeno při americkém bombardování Japonska v roce 1945.

 

Změna písemného označení pro karate

Staré písemné označení pro karate ukazovalo zřetelně na čínský původ tohoto zápasnického umění. Dlouhý čas bylo toto staré označení užíváno na Okinawě. V roce 1906 skončil mistr karate Chome Hanagi poprvé s tímto tradičním způsobem psaní a použil písemný znak pro „prázdný“, které se čte také jako „Kara“,ve své knize „Karate Soshu Han“. V říjnu 1936 se konalo pod záštitou deníku “Ryukyu“ Shimpo - setkání velkých mistrů karate Okinawy. Yabu, Kiyamu, Metobu, Miyagi, Hanagi se setkali v Naha, aby mezi jiným diskutovali též o použití symbolu Tang ve způsobu psaní karate .Přitom bylo rozhodnuto, že do budoucna se má používat pro psaní „Kara“ znak, který znamená prázdný,jelikož pojem „prázdna“ ve filozofii Zen velký význam. Gichin Funakoshi píše ve své knize “Karate - Do Kychan“, která vyšla v roce 1936 , že toto zápasnické umění z Okinawy je nyní japonským válečným uměním a že je proto nevhodné, ba dokonce v jisté míře ponižující nadále používat starý způsob psaní, který tak zřetelně ukazuje na Čínu jako na zemi původu karate. Kara ovšem dávno před slovem „prázdný“ znamenalo "Čínský", takže předchůdcem prázdné ruky byl výraz „Čínská ruka“ pocházející z čínského stylu Kempo. Gichin Funakoshi, okinavský mistr, který jako první oficiálně prezentoval karate v Japonsku a vymyslel styl Shotokan věřil, že výraz "prázdný" lépe vystihuje bojové umění karate. Kara ovšem neznamená pouze to, že karateka bojuje beze zbraně za pomocí svých rukou a nohou, ale též vyjadřuje duševní stav bojovníka. „Prázdný“ -ničím nezatížená mysl bojovníka, který je oproštěn o všeho co by mohlo zatěžovat jeho mysl a srdce. Duševní stavy a jejich kontrolu řeší filosofie ZEN což je jakýsi čistý a zjednodušený derivát filosofie Budhismu V učení Budhismu najdeme výraz "Shiki soku ze ku" a "Ku soku zeshiki," čeština nevládne bohužel výrazy které by ve stručnosti vystihly to co dokáže indický jazyk, více méně se dá toto přeložit jako „Skutečnost je prázdnota a "vše je prázdnota"výraz Ku, v obou větách je předkem slova Kara.

 

Shotokan karate

*** Autor: Jiří Pokorný , Trenér SK Chrudim, 2.DAN JKA

Styl Shotokan je rozpoznatelný svými přímočarými údery, bloky a kopy z nízkých postojů. Nade vše klade důraz na správný postoj, správnou polohu kloubů a formalitu základních technik. Od experta Shotokanu se očekává, že bude provádět přesně definované základní techniky a to i za nepříznivých podmínek. V Shotokanu není místo pro nedbalost. Základní techniky jsou definovány do posledního detailu a jejich správnému provádění je přiřazena nejvyšší priorita.

Pohled Shotokanu je takový, že čistota techniky je nejdůležitější. Myšlenka spočívá v tom, že jedna elegantní technika dokáže rychle a efektivně vyřídit protivníka. Taková schopnost je klíčová zejména v situaci boje s více soupeři, kdy nemusí být čas udeřit více než jeden úder na každého protivníka. Proto je v Shotokan karate každá technika rozvíjena do maxima na úkor učení složitějších způsobů obrany. Později, po letech tréninku, je možné komplikovanější techniky odhalovat v kata.

Při útoku se snaží expert Shotokanu zasáhnout přímými údery a kopy a podmést kotníky ustupujícího oponenta, aby ho tak vyvedl z rovnováhy. Při obraně bojovník Shotokanu neustupuje. Může se odsunout krok stranou, aby se vyhnul útočníkovi, ale nejpoužívanější obranou je zaujmutí hlubokého postoje, blok dostatečně silný, aby poškodil útočící končetinu a následný útok tvrdým úderem. Přesto, že styl je jednoduchý, čitelný a postrádající širokou škálu pohybů, těch pár technik je zvládnuto na tak vysokou úroveň, že se stávají extrémně účinnými zbraněmi.

Od expertů Shotokan karate je vyžadováno studium mezi 15 a 26 různými kata v závislosti na tom, pod kterou větví Shotokanu studují.

Existují dvě hlavní větve Shotokan karate: JKA a Shotokai.

 

Historie a změny stylu Shotokan

Kořeny stylu Shotokan:

Shotokan, jak se dnes na celém světě cvičí, je úplně jiný styl, než jaký učil mistr Funakoshi po svém příjezdu do Japonska. Ten totiž učil téměř 20 let Shuri-te, věrně podle principů školy mistra Itosu. Výchozím bodem pro změny stylu, které proběhly v roce 1938 byla pravděpodobně Matsumurova škola na Okinawě.

Mistr Sokon "Bushi" Matsumura byl válečník vysokého řádu a velká osobnost v okinawském karate. Byl blízkým důvěrníkem okinawského krále a často jezdil v jeho pověření na Kyu-shu, kde učil styl meče Jigen-ryu Satsuma-Samuraie . Ví se, že Matsumura cvičil ve své vlastní škole Jigen-ryu a že tento samurajský styl významně ovlivnil jeho karate. Je pravděpodobné, že vliv Jigen-ryu na Matsumurovu školu dal vzniknout koncepci bojového umění, která se na Okinawě udržovala v tajnosti a byla předávána jen po vnitřní linii, jež probíhá od Matsumury přes Azata k Funakoshimu.

Mistr Yasutsune Azato byl tonochi (statkář) s vysokými úřady u královského dvora a oproti Itosuovi byl bohatý muž. Na Okinawě byl téměř malý shogun a nepovažoval za nutné učit bojová umění za peníze. Neměl žádnou školu, přijímal pouze soukromé žáky a protože jich měl málo (kromě Gichina Funakoshiho ještě jen Chogo Ogusuku ), hraje dnes v bojových uměních téměř podřadnou roli.

Mistr Yasutsune Itosu, osobní sekretář krále Ryu-kyu, měl však v Shuri soukromou školu, ve které se učil velký počet žáků bojovým uměním. V této škole bylo Shuri-te dovedeno k dokonalosti a do té formy, jakou dnes známe z okinawských škol. Tento styl také učil mistr Funakoshi, když přišel do Japonska.

Anko Azato, jeden z následovníků Matsumurova Shorin-ryu Gokoku-an Karate, byl bezpochyby velkým mistrem ve stínu v generaci po Matsumurovi. Jeho styl se zásadně odlišoval od školy Itosu, která ovlivnila téměř všechny následující okinawské mistry Shuri-te. Anko Azato naproti tomu nikdy nevyučoval veřejně. Co skutečně vyučoval ty nemnohé vyvolené, kteří mohli být jeho žáky, zaměstnává dodnes mnoho badatelů v Japonsku. Jisté je, že škola Itosu se odchýlila od stylu Matsumury a rozvíjela svou koncepci na vlastních základech, která určovala všechny následující Shuri-te styly. Přesto není moderní Shotokan podobný žádnému z těchto stylů.

Mistr Funakoshi se učil převážně u Azata. U Itosua byl pouze hostujícím žákem. Když ale odešel do Japonska, zastával téměř 15 let bezvýhradně Shuri-te mistra Itosua. Proč to dělal, dnes nikdo neví. Někteří se domnívají, že dnešní Shotokan o kterém se říká, že ho založil Yoshitaka Funakoshi, vznikl mnohem dříve v Matsumurově škole a byl dál rozvíjen prostřednictvím Mistra Azata.

Historie vzniku dnes známého Shotokan-ryu zůstává tedy stále neosvětlena. Tento styl není očividně postaven na základech okinawského Shuri-te, používá ale formálně kata tohoto stylu. Technické základy však spočívají na jiném principu. Způsob, jakým jsou v dnešním Shotokanu vystavěny techniky a jakým se používá v pohybu bioenergie, je zcela jiný, než ve všech známých stylech.

Mnozí experti beroucí v úvahu názor mistra Funakoshiho, že karate může být zneužito k agresi se dnes domnívají, že nechtěl vyučovat v Japonsku Azatův systém zdůrazňující boj a místo toho se uchýlil k Shuri-te mistra Itosu. Tradiční systém Azata předal dál svému synovi Yoshitakovi, o kterém dnes panuje mnoho nejasností a protichůdné názory.

Yoshitakovy změny:

Yoshitaka Funakoshi byl ctižádostivý, v Japonsku politicky činný muž. Když v roce 1939 spolu se svými asistenty Shigeru Egamim a Genshinem Hironishim převzal vedení tréninků v Shotokan dojo, začal přenášet do stylu nové elementy, které silně změnily stávající tréninkové základy. V Egamiho "The way of Karate" se lze dočísti, že mezi otcem a synem proto panovala nejednotnost.

Pod vedením Yoshitaky Funakoshiho, Genshina Hironishiho, Takeshi Shimody a Shigeru Egamiho vznikl takto v letech 1939 až 1943 nový styl. Mistrovští žáci Funakoshiho, především Yoshitaka, změnily základy Itosuova Shuri-te a vyučovali koncepci stylu, která není známá v žádném z dnešních stylů Karate. O tomto stylu později známém jako Shotokan-ryu, se říká, že ho vytvořil Yoshitaka. Přesto jsou experti jednotní v tom, že to byl styl Azata, který Yoshitaka v roku 1939 zavedl. Jisté je, že Shotokan karate styl vykazuje extrémně silný vliv samurajů, který chybí všem ostatním směrům Karate.

 

Základní koncepce stylu Shotokan

Okinawa-te:

Když přišel mistr Funakoshi roku 1922 do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla rozhodně ovlivnit obrat okinawského Karate. Na Okinawě bylo až do tohoto okamžiku běžné zakládat vlastní styly výběrem metod z hlavního systému, které se pak sami považovali za důležitější než hlavní systém. Tak vzniklo Okinawa-te z nesmírného množství metod a technik, takže nebylo pro žádného jednotlivce možné je všechny ovládnout.

Přesto se mistři ve svém vyučování koncentrovali na osobní těžiště z celkového systému a učili - aniž založili vlastní styl - své vlastní pojetí bojového umění. Ti všichni čerpali z obrovského systému - z Okinawa-te - kterému zůstalo podřízeno každé osobní pojetí. Potom však, pokud bylo hodnotné, bylo samozřejmě převzato do hlavního systému a uchováno.

Pouze podle území, kde mistři bydleli se rozlišovalo Okinawa-te na Shuri-te, Tomari-te a Naha-te.

Původ Funakoshiho Karate:

Mistr Funakoshi patřil k velkým expertům okinawského bojového umění. Více než třicet let byl žákem Shorin-ryu. Cvičil nejprve pod vedením mistra Yasutsune Itosu a Yasutsune Azata styl Shuri-te a potom pod vedením mnoha dalších mistrů Tomari-te (Sokon "Bushi" Matsumura).

Znal nesmírný rozsah Okinawa-te lépe než kdokoli jiný a věděl o nedotknutelnosti hlavního systému. V příslušných školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata. Podle toho na co kladl těžiště učitel školy. Nikdo se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se pouze doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké škály možností

Prostřednictvím dlouholetého výzkumu okinawských systémů měl mistr Funakoshi hluboký přehled o možnostech v nich obsažených. Když ale přišel do Japonska, narazil na novou mentalitu, která znemožňovala učení bojového umění podle starých okinawských vzorů.

Situace v Japonsku:

V Japonsku právě probíhal proces odlučování bojových umění od tradice a ta byla nabízena jako konzumní zboží, protože tím bylo možné dosáhnout rychlejšího šíření a přirozeně i osobní výhody. K tomu byl potřeba pevně ohraničený, konkurenceschopný styl, který by byl střižený pro potřeby trhu a který by vydržel konfrontaci s jiným stylem. V tomto změněném pojetí začal mistr Funakoshi v Japonsku vyučovat.

Od začátku bylo jasné, že nemůže své japonské žáky nadchnout tím, co doposud platilo v okinawském karate. Moderní Japonci hledali návaznost na konzumně orientovaný svět a byly sžíráni touhou nahradit kvalitu kvantitou. Karate jako cesta (do), mohlo v té době v Japonsku jen těžko přežít. Potřebovalo sportovní aspekt, vnější přitažlivost. Mistr Funakoshi se tomu dlouho bránil, protože tušil, že by tím karate mohlo ztratit svůj obsah. Hledal možnosti, které by mu dovolili obojí spojit do jednoho.

Základ Funakoshiho výuky karate:

Jeho vyučování se v podstatě skládalo z kata a bunkai (aplikace) a stavělo na principech okinawského Shuri-te školy mistra Itosu. Aby dovedl techniky k dokonalosti nechal cvičit kihon (základní škola) a práci s makiwarou (úderová deska).

Kumite - nové formy...

Nejvýznamnější novotou bylo, že nakonec dovolil, aby do cvičení byly zařazeny kromě kata-bunkai a kata-kumite i jiné formy kumite, které se postupem času staly pevnou součástí tréninku. Tak vzniklo:

- Gohon-Kumite

- Sanbon-Kumite

- Kihon-Ippon-Kumite

- Jiyu-Ippon-Kumite

- Jiyu-Kumite

Mistr Funakoshi od začátku usiloval o učební systém, který by zajišťoval také v budoucnu přístup ke karate jako celku a aby cvičení nevyústilo v pouhé úsilí o formu.

Kata...

Okinawskou metodu - hitokata sannen, tj. jedna Kata za tři roky - nebylo v Japonsku možné zavést. Trvalo téměř 15 let, než se mistr Funakoshi konečně rozhodl zredukovat ve své škole kata. Ve své první publikaci "Ryukyu Kempo Karate" (1922) popisuje ještě kata:

Pinan 1-5, Naihanchi 1-3, Bassai sho, Kushanku-dai, Kushanku -sho, Gojushiho, Sesan, Chinto, Chinte, Jün, Jion, Jitte, Wanshu, Wandau, Rohai, Jumu, Wando, Sochin, Niseshi, Sanseru, Suparinpei, Wankuwan, Kokan, Unsu

Toto je pestře namíchaný systém, ve kterém jsou zahrnuty všechny okinawské školy, ale jako učební metoda to bylo příliš široké. Teprve ve své poslední knize ustanovil Funakoshi pevně ve svém systému počet kata na 15. V tomto systému použil:

Heian-kata ... k výuce stupňů kyu (v té době bylo 5 kyu stupňů)

Tekki-kata ... k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky

Bassai a Kanku ... se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému

Hangetsu ... převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei

Empi ... měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbáni se a rychlost

Jitte ... učila principy obrany (práci svalů při obraně, spojené s tokem energie a postojem)

Jion ... obsahoval přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu

Gankaku ... zahrnovala psychologický aspekt bojovníka - zanshin (duchapřítomnost), yomi (předvídání) a suki (využití šance)

Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému a jeho žáci měli šance se rozvíjet v libovolném směru, až se sami stanou zkušenými mistry.

Z velkého množství bodů na těle (kyusho) vybral ty, které bývají napadány v kata typických pro styl, a sestavil je do systému, který nazval Jintai-kyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (kime).

 

JKA

Styl JKA je obvykle symbolizován červeným a bílým inyo. Znaky znamenají "Shadan Hojin Nihon Karate Kyokai" neboli "Nezisková společnost Japonská asociace karate."

Největší frakcí Shotokan Karate je Japan Karate Association (JKA). Styl JKA je cvičen po celém světě ve více než 20 různých směrech. Původně největší organizace karate na planetě posílala své vysoce trénované instruktory po celém světě a ti tak šířili toto pojetí karate prakticky v každé civilizované zemi. Díky rivalitě a politickému manévrování však JKA nakonec zkolabovala se smrtí šéfinstruktora Masatoshi Nakayami v roce 1987. Od té doby se objevilo nespočet organizací, všechny používající ve větší či menší míře styl JKA, žádná z nich však s takovým politickým vlivem a mocí jako původní JKA.

V Tokyu stále sídlí vedení JKA, které je však již jen svým vlastním stínem. Většina vynikajících instruktorů odešla z Japonska nebo opustila organizaci a založila svou vlastní. JKA je dnes spíše označením pro styl než organizací. Skupina, která si říká dnes JKA nemá už žádný monopol na tento styl Shotokanu.

Experti JKA praktikují 26 kata: Heian, Tekki, Bassai Dai, Kanku Dai, Enpi, Jion, Gankaku, Hangetsu, Jutte, Jiin, Chinte, Bassai Sho, Kanku Sho, Nijushiho, Unsu, Sochin, Gojushiho Dai, Gojushiho Sho, Meikyo a Wankan.

Styl JKA je typický vzpřímenými postoji a způsobem, jakým cvičenci drží při úderu ramena rovně. Postoje vyžadují takové snížení těžiště, že cvičenec je maximálně na 75% své výšky.

 

JKA a universita Takushoku

Abychom lépe rozuměly tehdejší době, musíme brát v úvahu sociální pozadí Japonska. Postavení občana bylo určováno jeho předky a majetkovými poměry. Tento princip byl použit i na japonských univerzitách, a proto bylo pro postavení člověka ve společnosti důležité, kterou univerzitu navštěvoval.

Nejvýše postavenými vysokými školami v Tokiu, jak v sociálním tak i politickém ohledu, byly v té době Keiyo, Waseda a Hosei. Tyto tři univerzity reprezentovaly spolu se sociálně-politickým odrodilcem Takushoku také nejlepší karate.

Univerzita Takushoku měla v hierarchii vysokých škol nízké postavení. Byla založena, aby vychovávala své absolventy pro nasazení do ciziny a pomoc Japonsku kolonizovat a potom spravovat cizí národy. Tento druh vzdělání byl v japonské společnosti a zvláště od absolventů jiných univerzit považován za málo prestižní, dokonce později, když byla na Takushoku univerzitě založena JKA, byl tento třídní rozdíl ostatních studentů viditelně cítit. Protože JKA Když potom v roce 1955 založil přijímala do svého instruktorského kurzu také cizí studenty, docházelo k těžkostem, které přiměly absolventy Takushoku k tomu, aby se tvrdě prosazovali vůči horní vrstvě.

Méněcenně hodnocený směr Takushoku první komerční dojo, ztratil s konečnou platností morální uznání ze strany japonské vyšší vrstvy. Pokud se dosud s instruktory Takushoku špatně spolupracovalo, bylo to od této doby morálně nepřípustné a univerzita Hosei byla první, která přerušila jakýkoliv kontakt s JKA. Poté následoval Obata se svou skupinou z univerzity Keiyo.

Oproštěna od tlaku a věčného veta horní vrstvy mohla nyní JKA uskutečňovat své smělé plány.

Předtím než Obata odešel, spolupodílel se na založení Zen Nihon Gakusei Karate-do Renmei. Tato organizace chtěla sjednotit vysokoškolské absolventy všech směrů karate, nezávisle na direktivách JKA. K jejím hlavním zakladatelům patřili Shigeru Egami a Genshin Hironishi z univerzity Chuo a Hironichi Noguchi z univerzity Waseda.

 

Shoto-Kai

Shotokai je skupina instruktorů Shotokanu, kteří byli vyučováni Funakoshim a původně byli členy JKA. V roce 1955, když JKA otevřelo v Tokiu své první komerční dojo s placenými instruktory, mnoho instruktorů z místních univerzitních klubů opustilo organizaci. Zorganizovali se společně v Univerzitní ligu, aby nakonec vytvořili Shoto-kai.

Styl Shoto-Kai je typický svými úhybnými manévry spíše než přímým útokem na oponenta. Studenti Shoto-kai jsou vyučováni úhybům a úskokům narozdíl od přímých útoků a protiútoků studentů JKA. Také ramena jsou při úderu vychýlena vpřed a přední postoj (zenkucu-dachi) je užší, což omezuje použití rotace boků pro úder jako ve stylu JKA. Cvičenci Shoto-kai jsou ve svých postojích výše a jsou také vyučováni, že se mohou do svých úderů naklánět, aby dosáhli dále a obětovat tak stabilitu a pevnost. Shoto-Kai Shotokan vychází striktně z Funakoshiho knihy Karate-do Kyohan a na tuto knihu je pohlíženo téměř jako by to byla Bible.

Experti Shoto-Kai cvičí méně kata než jejich protějšky z JKA. Protože v Karate-do Kyohan je vyjmenováno pouze patnáct Kata, jsou cvičena právě pouze tato. Shoto-Kai kata jsou Taikyoku, Ten no kata, Heian, Tekki, Bassai, Kanku, Jion, Enpi, Hangetsu, Gankaku a Jutte.

Ve Spojených státech je styl Shoto-Kai reprezentován organizací Shotokan Karate of America (S.K.A.) vedenou Tsutomu Ohsimou. JKA je ale mnohem populárnější a to především díky mocné podpoře japonských společností jako Kodansha, Tokaido a Toyo.

 

O karate všeobecně – kata bunkai – shotokan

Pochopení aplikace kata je velice důležité. Síla v karate spočívá v nasměrování všech zdrojů do jedné linie energie. Pouze, když porozumíme aplikaci, můžeme mít v mysli jasnou představu a tělo bude následovat a spolupůsobit do jednoho směru. Pokud neporozumíme aplikaci, nebo necvičíme kata s jejími aplikacemi v mysli, stávají se pouze pěkným tancem. Naše techniky karate začínají duševní energií, pokračují dýcháním, svalovou akcí a technika je zakončením. Musíme se na aplikaci kata dívat tak, abychom viděli účel v každém pohybu. To také rozvine její plynulost - souvislost a upraví tempo v kata. Slovo kata také vyjadřuje symbol, kata symbolizuje jisté základy pohybu a boje, které nám tvůrce kata zamýšlel předat. Kata vycházejí ze skutečných bojových zkušeností, nikoliv z teorie. Kata jsou vzorem, jsou kodexem a skrz cvičení kata se snažíme porozumět kodexu, porozumět základním principům, které kata symbolizují. Samozřejmě, kata jsou omezená, jsou pouze formou, kterou nemůžeme aplikovat jako takovou ve skutečném zápase. Na druhou stranu jsou principy neomezené, jsou nehmotné a mohou být přizpůsobeny jakýmkoliv okolnostem. Když internacionalizujeme principy kata, můžeme aplikovat techniky karate v jakýchkoliv sebeobranných situacích. Bohužel v průběhu generací jsme ztratili některé z původních významů některých kata. Na druhou stranu věřím, že porozumění pohybu těla je na vyšší úrovni a kata je naším prostředkem k neustálému zlepšování a přenášení naší techniky na vyšší úroveň. V čem je neustálá motivace cvičení Shotokan ? Shotokan jako styl karate je o mnoho víc než jen sportovní aktivita, je neomezený. Za naším stylem stojí moudrost nashromážděná v průběhu mnoha generací, moudrost o pohybu a lidské bytosti jako celku. V některých ohledech naše tělo stárne a ztrácí některé ze svých fyzických možností, ale přesto cítíme že se zlepšujeme, jsme závislí méně na fyzické síle a více na účinném použití našeho těla a mysli, na harmonii našeho těla, intelektu a emocí. Čím více karate cvičíme, tím více je pro nás vzrušující a to i přes to, že jsme třeba na vrcholu své fyzické kondice. čím je člověk starší, uvědomuje si čím dál více menší závislost na sportovních schopnostech. Naše karate je víc než jen o účinném použití, je o sebeovládání, je to nekonečná cesta směrem k mistrovství, kterého nikdy nedosáhneme, nikdy nebudeme dokonalí, ale neustále se budeme zlepšovat. Na karate je fascinující i přímé pojetí, žádná mystika, přestože některé myšlenky je těžké pochopit. Dnes mnoho lidí cvičí karate pouze s jedním záměrem a to aby byli uznáváni. Používají karatedó jen pro to, aby z toho mohli profitovat. Tito lidé však nechápou pravý význam karatedó, protože v karate není místo pro silná ega, ješitnost a sobeckost. I dnes je vidět spoustu případů, kdy se lidé snaží vyzvat druhé ke sparing konfrontaci.Jestliže učitel odmítne je vystavován velkým tlakům a je zesměšňován. Tito lidé,kteří vyzývají ke konfrontaci, pak nemohou být dobrými učiteli. Berou karate jako prostředek upevňování si své pozice a na skutečný trénink zapomínají.Je mnoho tzv. učitelů, které vlastně nikdo cvičit neviděl a jejich stupně jsou pouze výsledkem funkcionářské práce. Jsou motivování penězi a mocí, kterou zastávají. Jestliže studujeme životy starých mistrů, můžeme si všimnout, že oni trávili celý život studiem a procvičováním jejich učení v naději, že najdou a naplní pravý význam karatedó. Tito mistři byli skromní, pokorní lidé,kteří nebyli motivování penězi a tvrdostí. Dnes se hovoří o „KI“ a neuvěřitelné mentální síle, kterou tato Ki reprezentuje. Legendy hovoří o super výkonech, které byly dosaženy pomocí této záhadné síly. Ki ale není součástí karate, ani filosofie bojových umění. I historické osobnosti karate byli smrtelníci jako my. Každý člověk si může zdokonalit své schopnosti i koncentraci, avšak fyzické schopnosti nemohou dál než je náš limit. Karate nemůže být spojováno s nadpřirozenými silami či zvláštním náboženstvím. Myšlenka sportu jakožto testu dokonalosti technik není chybná, zvláště pro mladou generaci je z motivačního hlediska z většiny případů nezbytná. Avšak nikdy nezapomínejme na pochopení karatedó tj. aby byl náš rozvoj ducha i těla v rovnováze a harmonii.