Co je to Jiu-Jitsu?
Jiu-Jitsu – “Jemné umění” je bojové umění, které vzniklo pro potřeby japonské vojenské kasty “SAMURAJ”. Japonští válečníci (Samurajové) bojovali obvykle dvěma meči (dále zejména užívali kopí a luk). Pro řešení situací kdy Samuraj nemohl použít zbraní byl během doby vypracován systém boje beze zbraně. Tento původní systém byl nazván Kumiuči a byl počátečním stadiem vývoje Jiu-Jitsu. Jiu-Jitsu nabylo své systematické podoby v druhé polovině 16. století. Filosofický základ Jiu-Jitsu je položen na ideálu BUŠI-DO (cesta válečníka), kodexu cti Samurajů.
Vojenská elita, která v japonské společnosti vládla od 12. do 19. století, byla běžně nazývána buši nebo samurajové. Pojem buši znamená „bojující muži“ a je zpravidla užíván pro vojáky středověku, z nichž většina žila na vesnicích, spravovala své statky, cvičila se v bojovém umění a byla neustále připravena sloužit svým pánům v bitvách. Někteří z těchto provinčních vojáků byli přímými šógunovými vazaly (gokenin, doslova „domácí muži“). Na úplném počátku znamenal termín „samuraj“ ozbrojenou službu vazala. Po 16. století jsou jím běžně nazýváni vojáci, kteří byli přemístěni z venkova, aby žili jako placení vazalové v hradních městech. Od středověku si vojenská šlechta vyvinula svůj vlastní válečnický, spartánský a venkovský životní styl. Pěstováním Cesty vojáka (bušidó) se vůdci snažili vštěpovat ctnosti věrné služby a rodové cti. V extrémních případech mohla věrnost znamenat vůli spáchat pro svého pána rituální sebevraždu, seppuku. V mírovém období Edo se loajální služba postupně měnila ve správní a obřadní povinnosti.
Buši ... Ozbrojený muž. Samurajové nebo válečníci. Zvláště ti, kteří žili ve středověku na venkově a obdělávali své pozemky, zatímco pěstovali vojenské dovednosti, jezdectví a lukostřelbu.
Bušidan ... Skupiny ozbrojených mužů buši. Místní a oblastní vojenské skupiny, které vznikaly v provinciích od 10. století. Rané vojenské skupiny byly založeny na příbuzenských nebo smyšlených příbuzenských vztazích. Později se největší uskupení kolem slavných vůdců rozrostla na provinčním základě. Nejrozsáhlejšími bušidan byly skupiny náležející k rodům Fudžiwara, Taira (Heike) nebo Minamoto (Gendži).
Bušidó ... Cesta vojáka buši. Vojenská etika vyvíjející se od středověku, která zahrnovala ochranu ze strany pána, goon, na oplátku vojenské služby vazalů, hókó. V počátečních fázích byla tato služba podmínečná, služba byla věnována a za ni poskytována válečná kořist. V období Edo, v dílech jako Hagakure se začala cesta bušidó měnit v jednostranný a nepodmíněný vztah věrnosti pánovi. Tokugawští šógunové se však snažili zmírnit některé násilné projevy bušidó, jako je džunši, následování svého pána ve smrti, nebo krevní msty, podobné těm, kterou provedlo 47 samurajů jako pomstu za smrt svého pána.
Samuraj ... Od slova „saburau“ ve významu „sloužit“. V období Heian existovali strážci sloužící císařskému dvoru, šlechtě rodu Fudžiwara nebo v klášterech. Termín byl postupně rozšířen na provinční vojáky BUŠI obecně. V obdobích Kamakura, Muromači a Edo byl termín samuraj používán pro označení těch vojáků, kteří měli určité postavení nebo úřad ve službách šógunátu nebo pro daimjóy.
Šógun ... Velký generál. Zkráceno ze slova seitaišógun, ve významu Velký generál. Původně dočasný titul udělovaný císařským princům, kteří v období Heian vedli trestná vojenská tažení za císařský dvůr. Titul šógun byl nakrátko udělen Jošinakovi Minamotovi a později Joritomovi Minamotovi, zakladateli kamakurského šógunátu. Po Jorimotovi se stal zvykem pro vojenské vůdce tórjó z rodu Minamoto, Ašikaga a Tokugawa, kteří založili šógunát, aby nabyli titulu šógun jako výrazu své legitimní vojenské autority vládnout zemi jakožto vojenská ruka císařské svrchovanosti.
K čemu bylo a je Jiu-Jitsu určeno?
Jiu-Jitsu je určeno pro řešení krizových situací, dává adeptu šanci uhájit svůj život. K čemuž má Jiu-Jitsu množství účinných principů a technik. Nikde však není psáno, že vždy musí adept Jiu-Jitsu zvítězit. Protože princip šance spočívá v citu (cítění) vejít do soupeřova útoku ve správném čase (principy Oji-waza), který je ovšem velmi krátký. Ve stručnosti řečeno Jiu-Jitsu není určeno pro pošťuchování se ve školní družině, ale pro boj o život.
Jaké jsou základní mentální předpoklady pro studium Jiu-Jitsu? Často se setkáváme s nevhodným způsobem výuky bojových umění a s tím spojenou filosofií. Pár axiomů pro vymezení mentálního prostoru pro studium:
Cílem střetnutí samurajů je setnutí protivníka. (Miyamoto Musashi)
Používejte ruce a nohy jako meče. (Anko Azato)
Protivník je vždy větší, silnější a zručnější - máme jen jedinou šanci.
Protivník nikdy není sám
Z výše uvedených axiomů plyne, že výuka by měla být vedena s důrazem na studium techniky todome, na minimalizaci času potřebného na jednoho protivníka a zejména na studium vejití do času soupeře.
Historie JIU-JITSU a JUDO
Slova JUDO a JIU-JITSU jsou japonského původu a jejich význam je asi tento:
„Jiu“ znamená „jemný“, „jitsu“ znamená „umění“, „do“ znamená „cesta“.
Slovo „JUDO“ vzniklo sloučením dvou slov: „jiu“, které se tu vyskytuje ve formě „ju“, a „do“;, tedy „JUDO“ znamená „jemná cesta“. Dále se můžeme setkat i s odlišnými způsoby psaní „JIU- JITSU“ - „JU-JITSU“ nebo „JU-JUTSU“.
Dnešní Kodokan–Judo vyšlo ze starého jiu-jitsu - bojového umění japonských samurajů.
Vzniklo zjemněním a upravením chvatů vybraných ze systému několika starých škol a jejich uspořádáním do nového systému, který je mimo jiné též sportovní disciplínou. Tak získalo judo tu podobu, v níž je známe dnes. Lze tedy říci, že Kodokan – Judo pozvedlo staré jiu-jitsu a uvedlo je ve známost celého světa.
Počátky Jiu-Jitsu
Co vlastně bylo jiu-jitsu, z něho vzešlo dnešní judo? Toto staré bojové umění je známo nejen pod uvedeným názvem, nýbrž i pod celou řadou jiných jmen, jako jsou například jména Yavara, Taijutsu, Vajutsu, Torite, Kogusoku, Kempo, Hakuda, Kumiuči, Šubaku, Košinomavari, aj. Tato jména souvisela s různými školami, v nichž se tomuto umění vyučovalo a jež se navzájem lišily některými méně významnými rysy. Podstata učení všech těchto škol byla obdobná a umění, kterému se tam vyučovalo, může být všeobecně vyjádřeno jako technika obrany a protiútoku beze zbraně, a to jak proti ozbrojenému, tak i proti neozbrojenému soupeři.
Dobu vzniku tohoto japonského bojového umění není možno přesně zjistit, první zmínky o něm však nacházíme už v „Nihon-Šoki“, kronice Japonska, která byla zpracována na císařský rozkaz v roce 720 našeho letopočtu. Zmiňuje se o turnaji „Čikara-Kurabe“, zkoušce síly, který se konal 7. roku vlády císaře Suinina, tj. roku 230 př. n. l.
Zmíněný záznam je některými historiky považován za důkaz začátku sumo, zvláštního japonského zápasu, který má několik prvků společných s jiu-jitsu.
Po tomto prvém záznamu následuje přerušení na mnoho let, neboť další zmínku o bojovém umění – tentokrát pod jménem „Yavara“ – nalézáme ve starých ságách „Konjaku-Monogatari“, které byly sepsány v druhé polovině 11. století našeho letopočtu.
Podle díla Bujutsu-Ryusoroku, biografie zakladatelů různých škol bojového umění i podle dalších pramenů, existovalo před vytvořením Kodokan-Judo celkem kolem dvaceti velkých škol. Nejznámějšími a nejuznávanějšími byly školy Takenouči-Ryu, Sekiguči-Ryu, Kyušin-Ryu a Tenšin Šinyo-Ryu, z nichž poslední dvě zvláště pečlivě studoval tvůrce Kodokan-Judo profesor Dr. Jigoro Kano. Rozdílnost těchto škol spočívala hlavně ve specializaci na určitý druh techniky.
Podmínky vzniku Jiu-Jitsu
K uznání jiu-jitsu, vzestupu a rozvoji vedlo několik okolností, z nichž nejdůležitější a nejvýznamnější je tato:
Před vynalezením střelných zbraní se užívalo v Japonsku od nepaměti při boji na větší vzdálenost luků a šípů, při boji zblízka pak kopí a hlavně mečů. Japonští válečníci bojovali obvykle dvěma meči, přičemž jedním odráželi soupeřovy útoky a druhým útočili sami. V případech, kdy ztratil během bitvy některý bojovník jeden nebo oba své meče, byl vydán na milost a nemilost svému soupeři, přičemž obvykle ztrácel i svůj život. Pro potřebu takových případů byl během doby vypracován systém boje beze zbraně. Válečník zbavený jednoho meče odhodil zpravidla i druhý a vrhl se na soupeře holýma rukama. Tento původní systém byl nazván Kumiuči a byl vlastně jakýmsi počátečním stádiem vývoje jiu-jitsu.
Pro historické bádání o vzniku a rozvoji jiu-jitsu jsou k dispozici dva prameny:
Historická a literární díla,
Záznamy a jiné písemné materiály různých škol a učitelů.
Knihy, zabývající se přímo historií, obsahují bohužel poměrně málo zmínek o jiu-jitsu.
Pokud jde o písemné dokumenty různých škol, je nutno poznamenat, že jejich průkaznost není právě stoprocentní, neboť každá škola, vedena snahou zajistit si věhlas, opěvovala svůj původ a svou minulost květnatým slohem. Proto musí být všechny údaje těchto materiálů brány s jistou rezervou.
Nicméně je možno dojít k nezvratnému závěru, že jiu-jitsu nabylo své systematické podoby v druhé polovině 16. století a že různé školy tohoto umění vznikly v době od 17. do začátku 19. století.
Pokud jde o doktrinální zásady jiu-jitsu, je zjištěno, že systémy některých škol spočívají na myšlenkových základech proslulé staré knihy o strategii, sepsané čínským stratégem jménem Hvang-Shihon. Základní myšlenka strategie, její hlavní zásada je vyjádřena slovy „v ústupu je síla“ nebo „duby padají, zatímco rákos se v bouři jen ohýbá“. Druhou základní knihou se stala „GO RIN NO ŠO“ - kniha pěti kruhů od Mijamoto Musaši. Tato kniha se stala biblí japonských válečníků. I dnes je neocenitelnou pomůckou studentům pravé cesty strategie „BUŠI-DO“.
A právě BUŠI-DO se stalo filozofickým základem starého jiu-jitsu. To tedy říká oficiální japonská historie o zrodu umění sebeobrany.
Název judo, kterého všeobecně užívá celý svět včetně Japonska, není vlastně správným. Správnější a přesnější by bylo užívat názvu Kodokan-Judo.
