Historie Karate

Historie karate – stručně

Karate historicky pochází ze dvou pramenů a to ze staré Číny a Indie. Později bylo přeneseno i na ostrov Okinawa, kde došlo k jeho úpravě do dnešní podoby a bylo přeneseno osobou mistra Gichina Funakoshiho na japonské souostroví. O ostrově Okinawa se vědělo poměrně málo až do roku 1945, kdy byl dějištěm těžkých bojů mezi Japonskem a USA. Z historických pramenů víme, že od roku 1629 bylo na Okinawě zakázáno nošení zbraní a tak se vyvinulo smrtící bojové umění Okinawa-te. Bylo to sebeobranné cvičení beze zbraně. Do té doby nazývané Okinawa-te přešlo počátkem 20. století pod jiné znakové značení KARATE-DO (cesta prázdné ruky). Cesta zde znamená, že cvičenec se stále učí a filosofie harmonie těla i ducha ho vede celým životem. Dalším pokračovatelem a osobním žákem mistra Funakoshiho byl pozdější mistr Masatoši Nakajama, který stál u zrodu sportovního karate a zasloužil se i o přenos karate do Evropy. Karate, jak je známe dnes, zaznamenalo mnoho úprav od svého historického vzniku. Cvičí se nejrozšířeněji ve své závodní formě.

Historie karate – podrobněji

Původ karate, bojového umění, při kterém jsou do obrany a útoku nasazovány v podstatě veškeré úderové plochy lidského těla, se datuje daleko do minulosti, před více než tisíci lety.

Počátky tohoto bojového systému jsou staré asi 5000 let. Tehdy žil v Indii kníže, který se zabýval studiem citlivých míst lidského těla a pozorováním pohybů a života dravých šelem a ptáků. Své poznatky pak aplikoval na sebeobranu člověka. V Číně později (asi před 1000-2000let) vznikl ucelený sebeobranný systém, který využíval pohybové techniky, jichž využívá i bojový systém karate. Tento bojový systém se nazýval KEMPO. O vývoj tohoto bojového umění se údajně zasloužil buddhistický mnich Daruma Taishi.

Když byl Daruma v klášteře Šao-lin v Číně, učil své žáky metodám rozvoje vytrvalosti a fyzické síly nezbytným k tomu, aby mohli snášet kázeň, jež byla součástí jejich náboženství. Fyzická tréninková metoda se dále rozvíjela a přizpůsobovala, až se stala tím, co dnes nazýváme šaolinskou metodou boje. Toto bojové umění bylo přeneseno na Okinawu a smísilo se s domácí ostrovní bojovou technikou. Vládce dávné Okinawy a pozdější feudální pán Kagošimy, nejjižnějšího výběžku ostrova Kjúšú v Japonsku, zakázal používání zbraní. To vedlo k rozvoji boje „prázdná ruka“ i k rozvoji sebeobranných technik.

Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo karate a psalo se ve znacích doslovně vyjadřujících „čínská ruka“. Moderní mistr tohoto umění Gičin Funakoši, který zemřel v roce 1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly „prázdná ruka“. Funakoši však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii: „stát se prázdným“. Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: Jako lesklý povrch zrcadla odráží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli „prázdná ruka“, v karate.

Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v roce 1922, kdy Funakoši, který byl tehdy profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičního bojového umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Namísto návratu na Okinawu učil Funakoši karate na různých univerzitách a v Kódókanu - mekce džúdó - do doby, kdy byl schopen v roce 1936 ustavit Šótókan, velký mezník v historii karate v Japonsku.

Japonská asociace Karate byla utvořena v roce 1955 s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra.

Asociaci uznalo ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate, které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport.

Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a v Japonsku je součástí tréninkového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen.

V Japonsku karate získává velkou popularitu jako soutěžní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak, jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence na celém světě.

Gičin Funakoši „otec karatedó“, je spojujícím článkem doby, kdy karate bylo výhradně Okinavským uměním sebeobrany udržovaným v nejhlubším utajení, a mezi současností, kdy se stalo bojovým uměním cvičeným po celém světě. Pro svoji skromnost se zdráhal napsat svůj vlastní životopis. Rozhodl se pro to, až když mu bylo téměř devadesát let. Byl nejprve učitelem, ale po desetiletích studia pod vedením nejpřednějších mistrů věnoval celý zbytek svého života propagaci Cesty karate. Pod jeho vedením byly techniky karate systemizovány a modernizovány, do popředí byl postaven duchovní význam a karate se vyvinulo ve skutečné bojové umění.

Gichin Funakoshi karate demonstroval v r. 1911 a v r. 1931 jej přejmenoval z původního OKINAWA-TE na KARATE (prázdné ruce). Slovem "prázdné" bylo míněno Funakoshim oproštění se (oproštěním svého nitra) od sobectví, zlosti a dalších negativních emocí. V roce 1936 pak založil spolu se svými žáky školu SHOTOKAN-DOJO v Tokiu, která však byla oficiálně uznána ministerstvem výchovy jako JAPAN KARATE ASSOCIATION až v roce 1957. Teprve od roku 1956 je možno hovořit o sportu karate, neboť v tomto roce byla schválena jeho první sportovní pravidla. V dalším roce proběhlo první japonské mistrovství. Vyhrál Hiroku Kanazawa. Tak byl položen základ k pravidelným pořádáním sportovních zápasů.

Správná pochopení karate a jeho správné použití je karatedó. Ten, kdo opravdu trénuje toto dó a skutečně chápe karatedó, se nikdy nenechá snadno vtáhnout do boje. Žáci kteréhokoli umění,obzvláště karatedó,nesmí nikdy zapomenout kultivovat svou mysl a tělo.

Dosáhnout sta vítězství ve stu bitvách není nejvyšší dovednost. Nejvyšší dovednost je podrobit nepřítele bez boje.

Shotokan

Shoto znamená v doslovném překladu "šumění pinií". Tímto slovem podepisoval mistr Funakoshi svoje básně a brzo bylo toto jméno tak známé, že bez něj už nebylo vůbec možné použít jméno Funakoshi. V Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi. Shoto-kai znamená sjednocení Shoto-stylu a Shoto-kan znamená místo (centrum) pro Shoto-styl. Styly ,které se dnes někdy berou jako oddělené, mají stejný původ.

Dům vlnících se borovic

Slovo Shotokan je v Japonštině tvořeno třemi znaky kanji. Znak "sho" je odvozen ze slova matsu, což znamená borovice. "To" je znak pro vlny. Vlny borovic má znamenat "zvuk, který borovice vydávají, když jejich jehličím fouká vítr." Zakladatel Shotokanu Gichin Funakoshi podepisoval své kaligrafie pseudonymem Shoto. Odtud tedy pochází první část jména tohoto stylu karate. Slovo "kan" znamená budovu. Dohromady tedy Shotokan je budova, ve které Funakoshi vyučoval karate.Jménem Shotokan bylo pojmenováno první dojo karate postavené v roce 1939 Funakoshiho studenty. Ti nade dveře umístili tabulku s nápisem "Shotokan", aby tak uctili Funakoshiho. Toto dojo bylo zničeno při americkém bombardování Japonska v roce 1945.

Změna písemného označení pro karate

Staré písemné označení pro karate ukazovalo zřetelně na čínský původ tohoto zápasnického umění. Dlouhý čas bylo toto staré označení užíváno na Okinawě. V roce 1906 skončil mistr karate Chome Hanagi poprvé s tímto tradičním způsobem psaní a použil písemný znak pro „prázdný“, které se čte také jako „Kara“,ve své knize „Karate Soshu Han“. V říjnu 1936 se konalo pod záštitou deníku “Ryukyu“ Shimpo - setkání velkých mistrů karate Okinawy. Yabu, Kiyamu, Metobu, Miyagi, Hanagi se setkali v Naha, aby mezi jiným diskutovali též o použití symbolu Tang ve způsobu psaní karate .Přitom bylo rozhodnuto, že do budoucna se má používat pro psaní „Kara“ znak, který znamená prázdný,jelikož pojem „prázdna“ ve filozofii Zen velký význam. Gichin Funakoshi píše ve své knize “Karate - Do Kychan“, která vyšla v roce 1936 , že toto zápasnické umění z Okinawy je nyní japonským válečným uměním a že je proto nevhodné, ba dokonce v jisté míře ponižující nadále používat starý způsob psaní, který tak zřetelně ukazuje na Čínu jako na zemi původu karate. Kara ovšem dávno před slovem „prázdný“ znamenalo "Čínský", takže předchůdcem prázdné ruky byl výraz „Čínská ruka“ pocházející z čínského stylu Kempo. Gichin Funakoshi, okinavský mistr, který jako první oficiálně prezentoval karate v Japonsku a vymyslel styl Shotokan věřil, že výraz "prázdný" lépe vystihuje bojové umění karate. Kara ovšem neznamená pouze to, že karateka bojuje beze zbraně za pomocí svých rukou a nohou, ale též vyjadřuje duševní stav bojovníka. „Prázdný“ -ničím nezatížená mysl bojovníka, který je oproštěn o všeho co by mohlo zatěžovat jeho mysl a srdce. Duševní stavy a jejich kontrolu řeší filosofie ZEN což je jakýsi čistý a zjednodušený derivát filosofie Budhismu V učení Budhismu najdeme výraz "Shiki soku ze ku" a "Ku soku zeshiki," čeština nevládne bohužel výrazy které by ve stručnosti vystihly to co dokáže indický jazyk, více méně se dá toto přeložit jako „Skutečnost je prázdnota a "vše je prázdnota"výraz Ku, v obou větách je předkem slova Kara.

Shotokan karate

*** Autor: Jiří Pokorný , Trenér SK Chrudim, 2.DAN JKA

Styl Shotokan je rozpoznatelný svými přímočarými údery, bloky a kopy z nízkých postojů. Nade vše klade důraz na správný postoj, správnou polohu kloubů a formalitu základních technik. Od experta Shotokanu se očekává, že bude provádět přesně definované základní techniky a to i za nepříznivých podmínek. V Shotokanu není místo pro nedbalost. Základní techniky jsou definovány do posledního detailu a jejich správnému provádění je přiřazena nejvyšší priorita.

Pohled Shotokanu je takový, že čistota techniky je nejdůležitější. Myšlenka spočívá v tom, že jedna elegantní technika dokáže rychle a efektivně vyřídit protivníka. Taková schopnost je klíčová zejména v situaci boje s více soupeři, kdy nemusí být čas udeřit více než jeden úder na každého protivníka. Proto je v Shotokan karate každá technika rozvíjena do maxima na úkor učení složitějších způsobů obrany. Později, po letech tréninku, je možné komplikovanější techniky odhalovat v kata.

Při útoku se snaží expert Shotokanu zasáhnout přímými údery a kopy a podmést kotníky ustupujícího oponenta, aby ho tak vyvedl z rovnováhy. Při obraně bojovník Shotokanu neustupuje. Může se odsunout krok stranou, aby se vyhnul útočníkovi, ale nejpoužívanější obranou je zaujmutí hlubokého postoje, blok dostatečně silný, aby poškodil útočící končetinu a následný útok tvrdým úderem. Přesto, že styl je jednoduchý, čitelný a postrádající širokou škálu pohybů, těch pár technik je zvládnuto na tak vysokou úroveň, že se stávají extrémně účinnými zbraněmi.

Od expertů Shotokan karate je vyžadováno studium mezi 15 a 26 různými kata v závislosti na tom, pod kterou větví Shotokanu studují.

Existují dvě hlavní větve Shotokan karate: JKA a Shotokai.

Historie a změny stylu Shotokan

Kořeny stylu Shotokan:

Shotokan, jak se dnes na celém světě cvičí, je úplně jiný styl, než jaký učil mistr Funakoshi po svém příjezdu do Japonska. Ten totiž učil téměř 20 let Shuri-te, věrně podle principů školy mistra Itosu. Výchozím bodem pro změny stylu, které proběhly v roce 1938 byla pravděpodobně Matsumurova škola na Okinawě.

Mistr Sokon "Bushi" Matsumura byl válečník vysokého řádu a velká osobnost v okinawském karate. Byl blízkým důvěrníkem okinawského krále a často jezdil v jeho pověření na Kyu-shu, kde učil styl meče Jigen-ryu Satsuma-Samuraie . Ví se, že Matsumura cvičil ve své vlastní škole Jigen-ryu a že tento samurajský styl významně ovlivnil jeho karate. Je pravděpodobné, že vliv Jigen-ryu na Matsumurovu školu dal vzniknout koncepci bojového umění, která se na Okinawě udržovala v tajnosti a byla předávána jen po vnitřní linii, jež probíhá od Matsumury přes Azata k Funakoshimu.

Mistr Yasutsune Azato byl tonochi (statkář) s vysokými úřady u královského dvora a oproti Itosuovi byl bohatý muž. Na Okinawě byl téměř malý shogun a nepovažoval za nutné učit bojová umění za peníze. Neměl žádnou školu, přijímal pouze soukromé žáky a protože jich měl málo (kromě Gichina Funakoshiho ještě jen Chogo Ogusuku ), hraje dnes v bojových uměních téměř podřadnou roli.

Mistr Yasutsune Itosu, osobní sekretář krále Ryu-kyu, měl však v Shuri soukromou školu, ve které se učil velký počet žáků bojovým uměním. V této škole bylo Shuri-te dovedeno k dokonalosti a do té formy, jakou dnes známe z okinawských škol. Tento styl také učil mistr Funakoshi, když přišel do Japonska.

Anko Azato, jeden z následovníků Matsumurova Shorin-ryu Gokoku-an Karate, byl bezpochyby velkým mistrem ve stínu v generaci po Matsumurovi. Jeho styl se zásadně odlišoval od školy Itosu, která ovlivnila téměř všechny následující okinawské mistry Shuri-te. Anko Azato naproti tomu nikdy nevyučoval veřejně. Co skutečně vyučoval ty nemnohé vyvolené, kteří mohli být jeho žáky, zaměstnává dodnes mnoho badatelů v Japonsku. Jisté je, že škola Itosu se odchýlila od stylu Matsumury a rozvíjela svou koncepci na vlastních základech, která určovala všechny následující Shuri-te styly. Přesto není moderní Shotokan podobný žádnému z těchto stylů.

Mistr Funakoshi se učil převážně u Azata. U Itosua byl pouze hostujícím žákem. Když ale odešel do Japonska, zastával téměř 15 let bezvýhradně Shuri-te mistra Itosua. Proč to dělal, dnes nikdo neví. Někteří se domnívají, že dnešní Shotokan o kterém se říká, že ho založil Yoshitaka Funakoshi, vznikl mnohem dříve v Matsumurově škole a byl dál rozvíjen prostřednictvím Mistra Azata.

Historie vzniku dnes známého Shotokan-ryu zůstává tedy stále neosvětlena. Tento styl není očividně postaven na základech okinawského Shuri-te, používá ale formálně kata tohoto stylu. Technické základy však spočívají na jiném principu. Způsob, jakým jsou v dnešním Shotokanu vystavěny techniky a jakým se používá v pohybu bioenergie, je zcela jiný, než ve všech známých stylech.

Mnozí experti beroucí v úvahu názor mistra Funakoshiho, že karate může být zneužito k agresi se dnes domnívají, že nechtěl vyučovat v Japonsku Azatův systém zdůrazňující boj a místo toho se uchýlil k Shuri-te mistra Itosu. Tradiční systém Azata předal dál svému synovi Yoshitakovi, o kterém dnes panuje mnoho nejasností a protichůdné názory.

Yoshitakovy změny:

Yoshitaka Funakoshi byl ctižádostivý, v Japonsku politicky činný muž. Když v roce 1939 spolu se svými asistenty Shigeru Egamim a Genshinem Hironishim převzal vedení tréninků v Shotokan dojo, začal přenášet do stylu nové elementy, které silně změnily stávající tréninkové základy. V Egamiho "The way of Karate" se lze dočísti, že mezi otcem a synem proto panovala nejednotnost.

Pod vedením Yoshitaky Funakoshiho, Genshina Hironishiho, Takeshi Shimody a Shigeru Egamiho vznikl takto v letech 1939 až 1943 nový styl. Mistrovští žáci Funakoshiho, především Yoshitaka, změnily základy Itosuova Shuri-te a vyučovali koncepci stylu, která není známá v žádném z dnešních stylů Karate. O tomto stylu později známém jako Shotokan-ryu, se říká, že ho vytvořil Yoshitaka. Přesto jsou experti jednotní v tom, že to byl styl Azata, který Yoshitaka v roku 1939 zavedl. Jisté je, že Shotokan karate styl vykazuje extrémně silný vliv samurajů, který chybí všem ostatním směrům Karate.

Základní koncepce stylu Shotokan

Okinawa-te:

Když přišel mistr Funakoshi roku 1922 do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla rozhodně ovlivnit obrat okinawského Karate. Na Okinawě bylo až do tohoto okamžiku běžné zakládat vlastní styly výběrem metod z hlavního systému, které se pak sami považovali za důležitější než hlavní systém. Tak vzniklo Okinawa-te z nesmírného množství metod a technik, takže nebylo pro žádného jednotlivce možné je všechny ovládnout.

Přesto se mistři ve svém vyučování koncentrovali na osobní těžiště z celkového systému a učili - aniž založili vlastní styl - své vlastní pojetí bojového umění. Ti všichni čerpali z obrovského systému - z Okinawa-te - kterému zůstalo podřízeno každé osobní pojetí. Potom však, pokud bylo hodnotné, bylo samozřejmě převzato do hlavního systému a uchováno.

Pouze podle území, kde mistři bydleli se rozlišovalo Okinawa-te na Shuri-te, Tomari-te a Naha-te.

Původ Funakoshiho Karate:

Mistr Funakoshi patřil k velkým expertům okinawského bojového umění. Více než třicet let byl žákem Shorin-ryu. Cvičil nejprve pod vedením mistra Yasutsune Itosu a Yasutsune Azata styl Shuri-te a potom pod vedením mnoha dalších mistrů Tomari-te (Sokon "Bushi" Matsumura).

Znal nesmírný rozsah Okinawa-te lépe než kdokoli jiný a věděl o nedotknutelnosti hlavního systému. V příslušných školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata. Podle toho na co kladl těžiště učitel školy. Nikdo se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se pouze doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké škály možností

Prostřednictvím dlouholetého výzkumu okinawských systémů měl mistr Funakoshi hluboký přehled o možnostech v nich obsažených. Když ale přišel do Japonska, narazil na novou mentalitu, která znemožňovala učení bojového umění podle starých okinawských vzorů.

Situace v Japonsku:

V Japonsku právě probíhal proces odlučování bojových umění od tradice a ta byla nabízena jako konzumní zboží, protože tím bylo možné dosáhnout rychlejšího šíření a přirozeně i osobní výhody. K tomu byl potřeba pevně ohraničený, konkurenceschopný styl, který by byl střižený pro potřeby trhu a který by vydržel konfrontaci s jiným stylem. V tomto změněném pojetí začal mistr Funakoshi v Japonsku vyučovat.

Od začátku bylo jasné, že nemůže své japonské žáky nadchnout tím, co doposud platilo v okinawském karate. Moderní Japonci hledali návaznost na konzumně orientovaný svět a byly sžíráni touhou nahradit kvalitu kvantitou. Karate jako cesta (do), mohlo v té době v Japonsku jen těžko přežít. Potřebovalo sportovní aspekt, vnější přitažlivost. Mistr Funakoshi se tomu dlouho bránil, protože tušil, že by tím karate mohlo ztratit svůj obsah. Hledal možnosti, které by mu dovolili obojí spojit do jednoho.

Základ Funakoshiho výuky karate:

Jeho vyučování se v podstatě skládalo z kata a bunkai (aplikace) a stavělo na principech okinawského Shuri-te školy mistra Itosu. Aby dovedl techniky k dokonalosti nechal cvičit kihon (základní škola) a práci s makiwarou (úderová deska).

Kumite - nové formy...

Nejvýznamnější novotou bylo, že nakonec dovolil, aby do cvičení byly zařazeny kromě kata-bunkai a kata-kumite i jiné formy kumite, které se postupem času staly pevnou součástí tréninku. Tak vzniklo:

- Gohon-Kumite

- Sanbon-Kumite

- Kihon-Ippon-Kumite

- Jiyu-Ippon-Kumite

- Jiyu-Kumite

Mistr Funakoshi od začátku usiloval o učební systém, který by zajišťoval také v budoucnu přístup ke karate jako celku a aby cvičení nevyústilo v pouhé úsilí o formu.

Kata...

Okinawskou metodu - hitokata sannen, tj. jedna Kata za tři roky - nebylo v Japonsku možné zavést. Trvalo téměř 15 let, než se mistr Funakoshi konečně rozhodl zredukovat ve své škole kata. Ve své první publikaci "Ryukyu Kempo Karate" (1922) popisuje ještě kata:

Pinan 1-5, Naihanchi 1-3, Bassai sho, Kushanku-dai, Kushanku -sho, Gojushiho, Sesan, Chinto, Chinte, Jün, Jion, Jitte, Wanshu, Wandau, Rohai, Jumu, Wando, Sochin, Niseshi, Sanseru, Suparinpei, Wankuwan, Kokan, Unsu

Toto je pestře namíchaný systém, ve kterém jsou zahrnuty všechny okinawské školy, ale jako učební metoda to bylo příliš široké. Teprve ve své poslední knize ustanovil Funakoshi pevně ve svém systému počet kata na 15. V tomto systému použil:

Heian-kata ... k výuce stupňů kyu (v té době bylo 5 kyu stupňů)

Tekki-kata ... k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky

Bassai a Kanku ... se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému

Hangetsu ... převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei

Empi ... měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbáni se a rychlost

Jitte ... učila principy obrany (práci svalů při obraně, spojené s tokem energie a postojem)

Jion ... obsahoval přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu

Gankaku ... zahrnovala psychologický aspekt bojovníka - zanshin (duchapřítomnost), yomi (předvídání) a suki (využití šance)

Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému a jeho žáci měli šance se rozvíjet v libovolném směru, až se sami stanou zkušenými mistry.

Z velkého množství bodů na těle (kyusho) vybral ty, které bývají napadány v kata typických pro styl, a sestavil je do systému, který nazval Jintai-kyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (kime).

JKA

Styl JKA je obvykle symbolizován červeným a bílým inyo. Znaky znamenají "Shadan Hojin Nihon Karate Kyokai" neboli "Nezisková společnost Japonská asociace karate."

Největší frakcí Shotokan Karate je Japan Karate Association (JKA). Styl JKA je cvičen po celém světě ve více než 20 různých směrech. Původně největší organizace karate na planetě posílala své vysoce trénované instruktory po celém světě a ti tak šířili toto pojetí karate prakticky v každé civilizované zemi. Díky rivalitě a politickému manévrování však JKA nakonec zkolabovala se smrtí šéfinstruktora Masatoshi Nakayami v roce 1987. Od té doby se objevilo nespočet organizací, všechny používající ve větší či menší míře styl JKA, žádná z nich však s takovým politickým vlivem a mocí jako původní JKA.

V Tokyu stále sídlí vedení JKA, které je však již jen svým vlastním stínem. Většina vynikajících instruktorů odešla z Japonska nebo opustila organizaci a založila svou vlastní. JKA je dnes spíše označením pro styl než organizací. Skupina, která si říká dnes JKA nemá už žádný monopol na tento styl Shotokanu.

Experti JKA praktikují 26 kata: Heian, Tekki, Bassai Dai, Kanku Dai, Enpi, Jion, Gankaku, Hangetsu, Jutte, Jiin, Chinte, Bassai Sho, Kanku Sho, Nijushiho, Unsu, Sochin, Gojushiho Dai, Gojushiho Sho, Meikyo a Wankan.

Styl JKA je typický vzpřímenými postoji a způsobem, jakým cvičenci drží při úderu ramena rovně. Postoje vyžadují takové snížení těžiště, že cvičenec je maximálně na 75% své výšky.

JKA a universita Takushoku

Abychom lépe rozuměly tehdejší době, musíme brát v úvahu sociální pozadí Japonska. Postavení občana bylo určováno jeho předky a majetkovými poměry. Tento princip byl použit i na japonských univerzitách, a proto bylo pro postavení člověka ve společnosti důležité, kterou univerzitu navštěvoval.

Nejvýše postavenými vysokými školami v Tokiu, jak v sociálním tak i politickém ohledu, byly v té době Keiyo, Waseda a Hosei. Tyto tři univerzity reprezentovaly spolu se sociálně-politickým odrodilcem Takushoku také nejlepší karate.

Univerzita Takushoku měla v hierarchii vysokých škol nízké postavení. Byla založena, aby vychovávala své absolventy pro nasazení do ciziny a pomoc Japonsku kolonizovat a potom spravovat cizí národy. Tento druh vzdělání byl v japonské společnosti a zvláště od absolventů jiných univerzit považován za málo prestižní, dokonce později, když byla na Takushoku univerzitě založena JKA, byl tento třídní rozdíl ostatních studentů viditelně cítit. Protože JKA Když potom v roce 1955 založil přijímala do svého instruktorského kurzu také cizí studenty, docházelo k těžkostem, které přiměly absolventy Takushoku k tomu, aby se tvrdě prosazovali vůči horní vrstvě.

Méněcenně hodnocený směr Takushoku první komerční dojo, ztratil s konečnou platností morální uznání ze strany japonské vyšší vrstvy. Pokud se dosud s instruktory Takushoku špatně spolupracovalo, bylo to od této doby morálně nepřípustné a univerzita Hosei byla první, která přerušila jakýkoliv kontakt s JKA. Poté následoval Obata se svou skupinou z univerzity Keiyo.

Oproštěna od tlaku a věčného veta horní vrstvy mohla nyní JKA uskutečňovat své smělé plány.

Předtím než Obata odešel, spolupodílel se na založení Zen Nihon Gakusei Karate-do Renmei. Tato organizace chtěla sjednotit vysokoškolské absolventy všech směrů karate, nezávisle na direktivách JKA. K jejím hlavním zakladatelům patřili Shigeru Egami a Genshin Hironishi z univerzity Chuo a Hironichi Noguchi z univerzity Waseda.

Shoto-Kai

Shotokai je skupina instruktorů Shotokanu, kteří byli vyučováni Funakoshim a původně byli členy JKA. V roce 1955, když JKA otevřelo v Tokiu své první komerční dojo s placenými instruktory, mnoho instruktorů z místních univerzitních klubů opustilo organizaci. Zorganizovali se společně v Univerzitní ligu, aby nakonec vytvořili Shoto-kai.

Styl Shoto-Kai je typický svými úhybnými manévry spíše než přímým útokem na oponenta. Studenti Shoto-kai jsou vyučováni úhybům a úskokům narozdíl od přímých útoků a protiútoků studentů JKA. Také ramena jsou při úderu vychýlena vpřed a přední postoj (zenkucu-dachi) je užší, což omezuje použití rotace boků pro úder jako ve stylu JKA. Cvičenci Shoto-kai jsou ve svých postojích výše a jsou také vyučováni, že se mohou do svých úderů naklánět, aby dosáhli dále a obětovat tak stabilitu a pevnost. Shoto-Kai Shotokan vychází striktně z Funakoshiho knihy Karate-do Kyohan a na tuto knihu je pohlíženo téměř jako by to byla Bible.

Experti Shoto-Kai cvičí méně kata než jejich protějšky z JKA. Protože v Karate-do Kyohan je vyjmenováno pouze patnáct Kata, jsou cvičena právě pouze tato. Shoto-Kai kata jsou Taikyoku, Ten no kata, Heian, Tekki, Bassai, Kanku, Jion, Enpi, Hangetsu, Gankaku a Jutte.

Ve Spojených státech je styl Shoto-Kai reprezentován organizací Shotokan Karate of America (S.K.A.) vedenou Tsutomu Ohsimou. JKA je ale mnohem populárnější a to především díky mocné podpoře japonských společností jako Kodansha, Tokaido a Toyo.

O karate všeobecně – kata bunkai – shotokan

Pochopení aplikace kata je velice důležité. Síla v karate spočívá v nasměrování všech zdrojů do jedné linie energie. Pouze, když porozumíme aplikaci, můžeme mít v mysli jasnou představu a tělo bude následovat a spolupůsobit do jednoho směru. Pokud neporozumíme aplikaci, nebo necvičíme kata s jejími aplikacemi v mysli, stávají se pouze pěkným tancem. Naše techniky karate začínají duševní energií, pokračují dýcháním, svalovou akcí a technika je zakončením. Musíme se na aplikaci kata dívat tak, abychom viděli účel v každém pohybu. To také rozvine její plynulost - souvislost a upraví tempo v kata. Slovo kata také vyjadřuje symbol, kata symbolizuje jisté základy pohybu a boje, které nám tvůrce kata zamýšlel předat. Kata vycházejí ze skutečných bojových zkušeností, nikoliv z teorie. Kata jsou vzorem, jsou kodexem a skrz cvičení kata se snažíme porozumět kodexu, porozumět základním principům, které kata symbolizují. Samozřejmě, kata jsou omezená, jsou pouze formou, kterou nemůžeme aplikovat jako takovou ve skutečném zápase. Na druhou stranu jsou principy neomezené, jsou nehmotné a mohou být přizpůsobeny jakýmkoliv okolnostem. Když internacionalizujeme principy kata, můžeme aplikovat techniky karate v jakýchkoliv sebeobranných situacích. Bohužel v průběhu generací jsme ztratili některé z původních významů některých kata. Na druhou stranu věřím, že porozumění pohybu těla je na vyšší úrovni a kata je naším prostředkem k neustálému zlepšování a přenášení naší techniky na vyšší úroveň. V čem je neustálá motivace cvičení Shotokan ? Shotokan jako styl karate je o mnoho víc než jen sportovní aktivita, je neomezený. Za naším stylem stojí moudrost nashromážděná v průběhu mnoha generací, moudrost o pohybu a lidské bytosti jako celku. V některých ohledech naše tělo stárne a ztrácí některé ze svých fyzických možností, ale přesto cítíme že se zlepšujeme, jsme závislí méně na fyzické síle a více na účinném použití našeho těla a mysli, na harmonii našeho těla, intelektu a emocí. Čím více karate cvičíme, tím více je pro nás vzrušující a to i přes to, že jsme třeba na vrcholu své fyzické kondice. čím je člověk starší, uvědomuje si čím dál více menší závislost na sportovních schopnostech. Naše karate je víc než jen o účinném použití, je o sebeovládání, je to nekonečná cesta směrem k mistrovství, kterého nikdy nedosáhneme, nikdy nebudeme dokonalí, ale neustále se budeme zlepšovat. Na karate je fascinující i přímé pojetí, žádná mystika, přestože některé myšlenky je těžké pochopit. Dnes mnoho lidí cvičí karate pouze s jedním záměrem a to aby byli uznáváni. Používají karatedó jen pro to, aby z toho mohli profitovat. Tito lidé však nechápou pravý význam karatedó, protože v karate není místo pro silná ega, ješitnost a sobeckost. I dnes je vidět spoustu případů, kdy se lidé snaží vyzvat druhé ke sparing konfrontaci.Jestliže učitel odmítne je vystavován velkým tlakům a je zesměšňován. Tito lidé,kteří vyzývají ke konfrontaci, pak nemohou být dobrými učiteli. Berou karate jako prostředek upevňování si své pozice a na skutečný trénink zapomínají.Je mnoho tzv. učitelů, které vlastně nikdo cvičit neviděl a jejich stupně jsou pouze výsledkem funkcionářské práce. Jsou motivování penězi a mocí, kterou zastávají. Jestliže studujeme životy starých mistrů, můžeme si všimnout, že oni trávili celý život studiem a procvičováním jejich učení v naději, že najdou a naplní pravý význam karatedó. Tito mistři byli skromní, pokorní lidé,kteří nebyli motivování penězi a tvrdostí. Dnes se hovoří o „KI“ a neuvěřitelné mentální síle, kterou tato Ki reprezentuje. Legendy hovoří o super výkonech, které byly dosaženy pomocí této záhadné síly. Ki ale není součástí karate, ani filosofie bojových umění. I historické osobnosti karate byli smrtelníci jako my. Každý člověk si může zdokonalit své schopnosti i koncentraci, avšak fyzické schopnosti nemohou dál než je náš limit. Karate nemůže být spojováno s nadpřirozenými silami či zvláštním náboženstvím. Myšlenka sportu jakožto testu dokonalosti technik není chybná, zvláště pro mladou generaci je z motivačního hlediska z většiny případů nezbytná. Avšak nikdy nezapomínejme na pochopení karatedó tj. aby byl náš rozvoj ducha i těla v rovnováze a harmonii.

Pravidla chování

Pět principů REIKI

REI - kosmická univerzální energie, KI- základní životní sílu proudící a pulzující ve všem živém

- Dnes nechám odejít všechnu zlobu.

- Dnes zapomenu na všechna trápení.

- Dnes si připomenu,kolik milosti se mi dostalo.

- Dnes budu svou práci dělat poctivě.

- Dnes budu laskavý ke všem živým bytostem.

DOJOKUN

Pravidla chování karateky sestavená okinawským mistrem Sakugawou zakladatelem Shuri-te. Tato pravidla mají pravděpodobně kořeny až v učení samotného Bóddhidharmy.

- Snaž se o dokonalost svého charakteru

- Buď loajální, věrný a spolehlivý

- Dbej na zdravé úsilí

- Buď ohleduplný k jiným

- Zřekni se násilí

SHOTO NIJUKUN

20 pravidel sestavených mistrem Gichinem Funakoshim.

1. Karate začíná respektem a končí respektem.

2. V karate se nedělá první pohyb.

3. Karate je pomocníkem spravedlnosti.

4. Poznej nejprve sám sebe, teprve potom toho druhého.

5. Duch je důležitější než technika.

6. Nauč se kontrolovat svého ducha a pak ho osvoboď.

7. Neštěstí se stává z nepozornosti.

8. Nevěř, že se karate odehrává jenom v dojo.

9. Cvičit karate znamená pracovat po celý dlouhý život, v tom neexistují hranice.

10. Spoj svůj každodenní život s karate, pak najdeš "myo".

11. Opravdové karate je jako horká voda, která chladne, když ji stále neohříváš.

12. Nemysli na výhru, ale přemýšlej o tom jak neprohraješ.

13. Z měň svoji obranu vůči nepříteli.

14. Boj odpovídá vždy tvé schopnosti zacházet s kyo (nehlídaný) a jitsu (hlídaný).

15. Představ si svou ruku a nohu jako meč.

16. Když opustíš místo, kde jsi doma, děláš si četné nepřátele, takové chování ti přináší mrzutosti.

17. Začátečníci musí zvládnout všechny úkony bez vlastního úsudku, teprve potom dosáhnou přirozeného stavu.

18. Kata musejí být prováděna korektně, ve skutečném boji je tomu naopak.

19. Tvrdé a měkké, napětí a uvolnění, pomalu a rychle - všechno ve spojení se správným dýcháním.

20. Vzpomeň si a mysli vždy na "kufu" - žij těmito předpisy po celý den.

Srdce

Když je srdce špatné, jde člověk po špatné cestě. Každý, kdo se chce učit karate, musí najít své srdce.

Pro všechny, kteří chtějí studovat karate je nutné zajistit nejprve pochopení podstaty karate a potom pochopení jeho správného použití. -- Gichin Funakoshi

Sedm zásad mysli Bušido

Splynutí buddihsmu a šintoismu umožnilo vznik bušidó, cesty samuraje. Tuto cestu lze shrnout do 7 zásad:

Gi: správné rozhodnutí, správný postoj. Když musíme umřít, tak musíme umřít,

Ju: statečnost, zabarvená hrdinstvím,

Džun: všeobjímající láska, dobrosrdečnost k lidem,

Rei: správné chování, pravdivost, podstata všeho,

Makoto: naprostá upřímnost,

Meijo: čest a sláva,

Čugi: oddanost, loajalita.

Ovlivňování mezi buddhismem a bušidó bylo vzájemné. Buddhismus však ovlivnil bušidó v pěti aspektech:

- zklidnění emocí

- klidná odevzdanost tváří v tvář nevyhnutelnosti

- sebeovládání v každé situaci

- bližší vztah ke smrti než k životu

- čistá chudoba

Dokukódó

Rozvinutí zásad BUSHIDO od Miyamoto Musashiho:

Mijamoto Musaši napsal Dokukódó. Vypůjčil si tento název z jedné věty v Šódóka (“Sborník o odevzdání lucerny”) Joku Daičiho, která říká: “Jde pořád sám, chodí pořád sám”. Pro praxi samuraje samotné budó úplně nestačilo.

Bušidó nacházíme v samém srdci japonského ducha. Je zajímavé, že samurajové se pouštěli na cestu zenu, a mnozí z nich dosáhli osvícení, když byli vyučování mistrem Takuanem a studovali posvátné texty zenu.

D O K U K Ó D Ó :

Neprotiv se tradičním mravům.

Nevyhledávej pro sebe rozkoše.

Zůstávej nestranný uprostřed mnohosti jevů.

Ber sebe sama s humorem a druhé vážně.

V životě po ničem ne touži.

Nelituj toho, co jsi udělal.

Nezáviď druhým v dobrém ani špatném.

Ať je tvá cesta jakákoliv, nestěžuj si, když jsi ji opustil.

Nepomlouvej a nekritizuj sebe ani druhé.

Neměj srdce plné připoutanosti ani lásky.

Netouži, nedychti po věcech.

Netouži po hezkém příbytku pro sebe.

Netouži po dobrém jídle.

Neulpívej na starožitnostech, které budou mít v budoucnu velkou cenu.

Nevěšti sám pro sebe.

Kromě zbraní nevyhledávej na tomto světě žádné nástroje.

Dokud praktikuješ bušidó, neboj se smrti.

Netouži po bohatství na stará kolena.

Cti bohy a buddhy, ale nebuď na nich závislý.

I když odvrhneš své tělo, nezapomínej na svou čest.

Neopouštěj nikdy cestu válečníka.

*** Ve druhém roce éry Šobó, třináctého dne pátého měsíce sepsal pro pana Terao Magonodžo Šinmen Musaši

POZDRAV V KARATE

Nejdůležitějším prvkem etikety v karate je pozdrav, který se provádí v Seiza-sed na patách, nebo v Motsubi dachi - stoj spatný. Pozdrav ve všech bojových uměních, tedy i v karate,hraje důležitou úlohu. Pozdravem vzdáváme úctu lidem kolem nás. V Japonsku se s pozdravem setkáváme na každém kroku. Při úkloně ve stoje řekne Karateka slovo "Osu". Toto slovo je mnohovýznamové. Osu je nejfrekventovanějším výrazem jak na turnajích tak i v Dojo. Když vcházíte nebo opouštíte Dojo zdravíte úklonou a slovem Osu, taktéž zdravíte svého partnera v kumite a tímto způsobem také dáváte najevo, že chápete učitelovo vysvětlení daného problému. Před započetím cvičení každé techniky Kihon demonstrujete připravenost cvičit hlasitým „Osu“. Pokud během kumite vás partner (nikoliv soupeř) zasáhne dobrou technikou, tak zvoláním "Osu" oceníte jeho výkon. Pozdravem Osu a úklonou na turnajích bojovníci vzdávají hold a respekt rozhodčímu, soupeři, a divákům a to před a po samotném zápase. Dále zdravíme Senseie či instruktora pokud potřebujeme s ním hovořit a to před oslovením i po ukončení rozhovoru a cvičence s vyšším technickým stupněm. Každý Karateka musí zdravit toho, koho chce oslovit. V Seiza zdravíme Senseie nebo instruktora. Průběh pozdravu při zahájení a ukončení tréninku probíhá po nástupu na povel tj. povelem Senseie: "Seiza!" Cvičenci se usadí vzpřímeně v Seiza, aniž by se dotýkali země rukama a na povel "Mokuso" zavřou oči a uvolní se, včetně uvolnění myšlenek atd. Na povel "Mokuso jame" cvičenci otevřou oči a po pozdravu prvního v řadě Senseiovi, se všichni volným pohybem ukloní k zemi. Po té na povel Senseie cvičenec povstane do Motsubi dači, provede Otaga-ni-rei. Osu se tedy užívá v mnoha situacích, ale co vlastně samotné slovo Osu znamená? Duchovní odkaz „Osu“: Osu je zkrácená forma slov - Oshi ve významu "snaha" a Shinobu ve významu "vytrvat". Jinak též trpělivost, odhodlanost a houževnatost. Při každém vyslovení Osu máme na paměti tyto tři zásady. Karate trénink je velmi náročný. Trénujete a neustále sám sebe posunujete až do fáze kdy si myslíte, ze jste dosáhl svého limitu. Potom vás nejdříve staví vaše tělo ale mysl stále vaše tělo tlačí vpřed. Potom i vaše mysl vzdává tento boj. Tehdy nastupuje váš bojový duch, který vás drží ještě v boji. Snášíte bolest a setrváváte v boji. To je Osu. Karate se neučí přes noc. Základní techniky se procvičují tisíckrát až do okamžiku, kdy se techniky provádí instinktivně, nevědomím myšlením. Samozřejmě, že je poněkud frustrující provádět neustále jeden a ten samí blok nebo úder. Zvláště není li na první pohled znát nějaký pokrok. K překonání této frustrace vezmete na pomoc trpělivost a houževnatost. To je Osu. Naprostá oddanost a víra potřebná k „překonání skály“ která symbolizuje Karate je Osu. Jedno japonské přísloví praví "Ishi no ue ni sannen." V překladu znamená "Tři roky na skále".Toto rčení vyjadřuje potřebu vytrvat za všech okolností a je patrně nejdůležitější filosofickou úvahou v Karate. Karate je uměním nabízející mnoho věcí v celém časovém úseku jeho praxe. Nakonec si každý uvědomí že existuje něco co překračuje všechny techniky, kopy, údery, kata. Tím je duch bojovníka v srdci a duši každého kdo cvičí vážně Karate. Učí ho odhodlaně čelit problémům každodenního života. Budo-ka tak není vydán na pospas všemožným nepřízním na cestě života. Síla charakteru se zpevňuje a rozvíjí ve tvrdém tréninku. Slovo Osu pochází ze slov oshi shinobu,volně přeloženo "vytrvej jakkoliv jsi pod tlakem“. Vyjadřuje ochotu snášet nebo trpět nepřízeň a vydržet jakýkoliv tlak na svou osobu. Jednoduché slovo také Osu vystihuje velmi přesně meze kde se tzv. láme charakter. Ten kdo je schopen demonstrovat spirit Osu v každém slově, myšlence, a činu může být považován za moudrého a odvážného. Celý trénink v Dojo by se měl nést v duchu Osu. Celý váš život se může nést v duchu Osu a může pak dojít naplnění.

DOJO, KARATE GI

Dojo, čili „prostor kde se cvičí“ se používá pro jakýkoliv prostor kde se medituje a to i např. v buddhistických klášterech. Karate Dojo tedy není tělocvična, jakkoliv je to místo kde se tvrdě trénuje. Dojo je tedy posvátným místem k učení a tak se má k němu i přistupovat s respektem. Karateka projevuje svou úctu k tomuto místu úklonou. Obuv není povolena ne jen z důvodů nečistoty, ale především proto, že společně s ní zanecháváme i okolní svět před branou Dojo. Mokuso (meditace) je ceremoniál, mající za úkol očistění /vyprázdnění/ mysli, ale v podmínkách např. sportovního karate, kdy se tomuto úkonu věnuje několik vteřin, lze o účelu pochybovat. Karate uniforma se nazývá Karategi /nebo jen zkráceně Gi/ a tento výraz znamená něco jako "způsob oblékání". A tak jako Dojo není tělocvična, tak karategi není jen uniforma ve které trénujeme, ale součást naší cesty k sebepoznávání. Dle mistra Oyamy „ Vyspravit si svoje potrhané gi , nebo jej osobně vyprat není hanbou, ale potupné je špinavé nebo roztrhané gi nosit“. Na rozdíl od obi, který naopak může nést stopy vašeho snažení na cestě Karate a tyto stopy jsou důkazem toho, jak tvrdě a poctivě Karateka trénuje.

OBI - PÁS KARATE

DOJO-MÍSTO PROBUZENÍ KTERÉ NÁS TVOŘÍ

Kolikrát vejdeme do Doja, ukloníme se jen tak na půl a ani o tom moc nepřemýšlíme, ti mladší se uklání z důvodu, aby je náhodou nenachytal Sensei a nemuseli třeba dřepovat. Zkuste se však jednou za čas na chvíli zastavit, třeba si stoupnout do rohu prázdného Doja a nechte si odvíjet film části vašeho života. Najednou se vám vybaví tváře kamarádů, kteří nevydrželi a uhnuli ze své cesty, ale vybaví se vám i ti, kteří zůstávají, s kterými sdílíte dobré chvíle, chvíle štěstí při vítězství a které potřebujete když se nedaří. S kterými máte za sebou hodiny a hodiny potu, dřiny, sebeovládání a toho ostatního, co je nezbytné pro růst každého jedince, který chce být nejlepší a nebo aspoň výjimečný. Je to daň, jejíž význam se nedostavuje okamžitě, ale v životě se pak neztrácí v žádném konání. Je to již dávno kdy Gichin Funakoshi řekl, že Karate je hozenou rukavicí na celý život. Tím určitě nemyslel že se do smrti budete dřít v Doju, klikovat a sbírat medaile. Dojo je pro nás pro všechny prostředkem být lepší. Za odříkání, dřinu, pot, neúspěchy dostáváme prostřednictvím karate to nejcennější. Jsou to lidské vlastnosti, které by měli být samozřejmostí, ale které jsou tak vzácné a v dnešní době čím dál tím vzácnější. Duševní síla, pokora, ohleduplnost, kontrola emocí, čest, statečnost, vytrvalost a ostatní vlastnosti rytířů dávných dob. Po právu kritizují západní svět a jeho chápaní a to nejen v karate zakladatelé bojových umění dálného východu. Materialismus pohlcující veškeré základní lidské hodnoty se vytratili i v pojetí karate dnešních dnů. Myšlenka něco za něco pohlcuje chápání dnešní generace a těžko si odpovídají na otázku proč mám cvičit, proč se mám dřít když za to nic nedostanu a ani ta medaile na mě nezůstane. Člověk založený na materiální stránce života není nikdy úplně šťastný. Životní vize ve smyslu „musí se to rentovat“,“musí se mi to nějak vrátit, jinak to nemá cenu“ je zvrácený směr dnešního a budoucího lidského myšlení. Zastavte se když vcházíte do Doja a ukloňte se s úctou prostoru, kterému jste již tolik obětovali a kde již jste toho tolik zažili. Zastavte se na chvilku v prázdném Doju, vnímejte energii, kterou je prostor Doja prosycen. Je to i vaše energie. Nechejte chvilku běžet film o těch které máte rádi i o těch, které zbytečně nepreferujete jen kvůli vašim chimérám či pomluvě jiných. Nechejte se unášet myšlenkami opravdových bojovníků, jejichž význam v moderní době není běhat s katanou či dokazovat duši bojovníka rvačkou na diskotéce. Věřte, že jen skutečnost že někomu děláte sparingpartnera již vytváří vaší charakterovou stránku tím, že nezištně pomáháte druhému, aby byl lepší. Sen o vlastní velikosti má krátké trvání a směřuje k sebezáhubě. Bojové umění je prostředkem být lepší, být součástí společenství stejně smýšlejících lidí, mít vždy zázemí kde mám své místo, které zůstává i přes nepřízeň osudu v ostatním konání. Važte si Doja a važte si každé minuty kdy na vás v Doju čeká některý ze Senseiů aby vám podal vždy pomocnou ruku k cestě být někdo víc. Věřte že to není samozřejmost a mnozí by za to dali vše co mají…

PŘEDPISY PRO BUDOKU-KARATEKU

Když oblékáme pás /obi/, zvlášť počínaje černým, měli bychom zároveň znát předpisy, týkající se zachování pravidel. Budha považoval za hlavní pravidlo úctu a ochranu lidského života. Samurajové a mistři budó pod vlivem zenu, ctili a odevzdávali deset pravidel /Kai/. Sedmé Kai-nebýt namyšlený, pyšný. Jestli je mistr příliš mírný ke svým žákům a nevychovává je řádně a hluboce, je to také porušování tohoto kai. Někteří mistři chtějí mít mnoho žáků: „Mám hodně žáků, mám jich sto, dvě stě, tisíc. Mám deset tisíc následovníků“. Není třeba se tím pyšnit. Jestli některý žák odejde, není třeba být smutný. Je třeba si přát, aby zůstali jen opravdoví žáci. Není třeba chtít udržet slabé žáky. Žáky je třeba vychovávat opravdově a tvrdě. Není li tomu tak, brání šíření pravého učení. V moderní výchově většina učitelů tento předpis nerespektuje. Jsou to ti, kteří se řídí podle svých žáků, přesně opačně, než by to mělo být. Není třeba se chlubit, ani vyvyšovat. Následovat budó cestu neznamená něco přidávat k tomu, co už je, ale zbavovat se toho, co je zbytečné a vrátit se k prostotě. Jen ten kdo dokáže rozpoznat pravou cenu pásu /obi/ je osvícenou bytostí. Jestli ji ostatní nedokáží vidět ani pochopit, je zbytečné jej zdobit a přidávat k němu příkrasy.

Technika

Základní principy techniky karate

Cuki (přímé údery), uči (kyvné, obloukové údery), geri (kopy), uke (kryty) jsou základními technikami KARATE. Žáci se mohou snadno naučit provádět tyto základní pohyby v době o málo delší než dva měsíce, ale dosažení jejich dokonalého provedení může být i nemožné. Z tohoto důvodu musí žáci cvičit pravidelně s nejvyšším soustředěním úsilí při provádění každého pohybu. Přesto v praxi nelze dosáhnout požadovaného cíle, pokud je technika prováděna nesprávně. Jedině tehdy, budou-li se žáci učit technikám na vědecké bázi pod dohledem instruktora se systematickým a správně zpracovaným tréninkovým systémem, bude jejich úsilí korunováno úspěchem. Trénink KARATE lze označit za vědecký jedině tehdy, je-li veden na základě správných fyzických a fyziologických principů. Naši předchůdci vytvořili a zdokonalili techniky karate souvislým studiem a praxí tak, že tyto techniky odpovídají moderním vědeckým principům. Přesto však je vždy možné další zdokonalování. Musíme se snažit analyzovat naše techniky s neustávajícím úsilím po zlepšení.

Nejdůležitější body při studiu KARATE:

Forma pohybu, rovnováha a těžiště, Síla a rychlost, Koncentrace síly, Úloha svalové síly, Rytmus, Časování, Dolní část břicha a kyčle, Rada pro začátečníky

Forma pohybu, rovnováha a těžiště

Karate není pouze sportem, který se soustřeďuje na optimální využití lidského těla nebo na uplatnění principů fyziky a fyziologie. V baseballu je dobré technické provedení nezbytné pro dosažení vysokého průměru odpálení. Šermíř tráví léta zpřesňováním pohybů, pro laika na pohled snadných.Takové cvičení se projevuje v tělesných pohybech nebo formě, která je fyzicky a fyziologicky správná. Správná forma je v karate obzvláště důležitá. Všechny části těla musí harmonicky spolupracovat, aby se dosáhlo nezbytné stability při zachycení nárazu vzniklého provedením úderu nebo kopu.

Aby se karateka bránil nebo útočil, musí stát v karate často na jedné noze. Zde je rovnováha nanejvýš důležitá. Jestliže jsou chodidla ve větší vzájemné vzdálenosti s výsledným snížením těžiště těla, kop nebo úder budou silnější. Snadnější však bude pohyb s těžištěm položeným o něco výše a s chodidly v menší vzájemné vzdálenosti, než je vzdálenost maximální. Ač je tedy stabilita důležitá, je zde určitá hranice, za níž není dobré jít.

Těžiště těla se vždy pohybuje. Někdy je tělesná hmotnost úměrně rozložena na obě nohy, někdy je jedna noha zatížena více než druha. Při provádění jokogeri (kop stranou) je hmotnost zcela přesunuta na jednu nohu. V tomto případě musí stát žák na jedné noze pevně, jinak naráz z provedeného kopu naruší jeho rovnováhu.

Jestliže však stojí na jedné noze přiliž dlouho, jeho protivník může snadno zaútočit. Jeho rovnováha se tedy musí soustavně přesouvat z jedné nohy na druhou, jeho těžiště se musí rychle přesouvat zprava doleva a znovu zpět, aby nedal protivníkovi příležitost k útoku.Současně musí žák stále hledat odkrytí v protivníkově obraně.

Síla a rychlost

Samotná zásoba svalové síly nestačí k vyniknutí v bojových uměních ani v žádném jiném sportu. Důležité je účinné využití síly. Aplikace síly při každém pohybu závisí na mnoha faktorech. Jedním z nejdůležitějších faktorů těchto pohybu je rychlost.

Základní techniky úderu a kopu v karate dosahují vysokého silového účinku koncentrací maxima síly v okamžiku nárazu.. Tato koncentrace síly velmi závisí na rychlosti, s níž je technika prováděna. Za jinak stejných okolností se větší rychlost vždy projevuje vzrůstem síly. Úder pokročilého karatisty probíhá rychlostí 13 m/s a vytvoří tak sílu nárazu 681 kg.

Rychlost je důležitým prvkem v použití síly, ale rychlostí samotnou nelze dosáhnout nejvyššího účinku bez správné kontroly.

V KARATE není vyžadován takový druh pohybu, kdy je těžkým předmětem pohybováno pomalu, nýbrž takový, kdy je lehkým předmětem pohybováno maximální rychlostí. Proto pomalá silová cvičení nejsou v KARATE tak účinná, jako např. síla rozvíjena údery do úderového prkna (makiwary) vysokou rychlosti.

Další princip, který je třeba si připomenout je, že větší rychlostí lze dosáhnout, pokud síla působí po delší dráze k cíli. Např. při kopu má být koleno kopající nohy co nejvíce skrčeno a tělo umístěno ve vztahu k cíli tak, aby se dolní končetina plně napjala v okamžiku nárazu.Čím delší bude dráha, po níž se pohybuje končetina k cíli,tím silnější kop bude proveden.

Aby se zvýšila síla a rychlost, je nezbytné cvičit reakce na náhlé a předem neznámé útoky. Tímto cvičením spolu s pochopením a využitím dynamických pohybů lze zkrátit čas na zareagování.

Koncentrace síly

Úder nebo kop bude slabý, pokud se použije jen samotná paže nebo dolní končetina.. K dosažení maxima síly je nezbytné využít sílu všech částí těla současně. Při provádění úderu či kopu se síla přemísťuje z centra těla, z hlavních svalů, ke končetinám a končí v ruce nebo noze. Tato síla se pohybuje od jedné částí těla ke druhé rychlostí za 1/1000 s. Celý pohyb od začátku do konce trvá pouze 0,15 - 0,18 s, pokud je potenciální moment v této akci správné využít.. Trénink by měl být veden tak, aby byla všechna dostupná síla soustředěna v kopající noze nebo v tlukoucí ruce.

Je důležité, aby byly různé svaly a šlachy udržovány v uvolnění, což umožní okamžitou odpověď na změnu okolnosti. Pokud jsou svaly již v napětí, nelze je dále kontrahovat v okamžiku ohniska.

Síla koncentrována v okamžiku ohniska musí být ihned uvolněna, aby se cvičenec připravil k následující akci. Stálý trénink střídavého napětí a uvolnění těla je velmi důležitý pro dosahování účinnosti při aplikaci technik KARATE. (viz. Analýza pohybu v karate)

Úloha svalové síly

Síla pohybující tělem je vytvářena stahy svalstva. Dobře trénované, silné a pružné svaly jsou v karate rozhodující. I když je cvičenec dobře seznámen s teorií KARATE a zná principy dynamiky pohybu, jeho technika nebude účinná, bude-li mít nerozvinuté svalstvo. Proto je soustavný trénink nezbytný k posílení svalů těla..

Má-li být trénink karate veden vědecky, je nutné vědět, které svaly jsou zapojeny při provádění té které techniky. Při cvičení nové techniky někdy žáci používají nejen nezbytné svaly, ale i svaly, které ve skutečnosti provedení techniky ruší. Začátečníci se tedy musí pozorně řídit instrukcemi svých učitelů. Pokud vhodné svaly pracují plně a harmonicky, technika bude silná a účinná.. Na druhé straně, pokud se zapojí do činnosti zbytečné svaly, výsledkem bude přinejmenším ztráta energie a přinejhorším neúčinná technika.

A konečně je důležitá i rychlost svalového stahu, neboť čím rychleji se sval smrští, tím větší sílu vytvoří.

Rytmus

Základním elementem v technice bojových umění i v jiných sportech je rytmus. Správné provedení sérií pohybu v kterémkoli sportu je bez rytmu nemožné. Rytmus, zřejmý v pohybech sportovců, je také komplikovanější než hudební rytmus a nelze jej vyjádřit v termínech hudebního rytmu. Pro žáka karate je nutné naučit se správnému rytmu jak v základních technikách, tak i v pokročilejším sparingu (kumite).

Zvláště důležitý je rytmus při provádění formálních cvičení (kata). Odedávna nás učí, že tři nejdůležitější elementy v provedení katy jsou: aplikace síly ve správném okamžiku, kontrola rychlosti v technikách a při přechodu od jedné techniky ke druhé, hladký přechod těla mezi technikami. Tyto požadavky nelze splnit bez rytmu. Provedení katy člověkem ovládajícím karate je silné, rytmické a výsledně krásné. Pokud kata není provedena správně, je to jako když krasobruslař zkazí vystoupení.

Časování

Správné časování je při užití techniky nanejvýš důležité. Je-li časování chybné, technika selhává. Kop nebo úder na cíl proveden příliš brzy nebo příliš pozdě je často bez výsledku.

Začátek techniky je vždy z hlediska časování velmi důležitý.. K účinnému zahájení svých specifických pohybů hráči baseballu a golfu provádějí nápřahy a máchnutí pro lepší odpálení. V karate není pro něco podobného vhodná příležitost, neboť během okamžiku může dojít k rozhodujícímu výsledku.. Chyba v časování by byla katastrofální.

Útok v karate musí být proveden z pozice, kdy jsou ruce a nohy v obvyklém postavení pro pohotovou reakci nebo obranu. Ruce a nohy musí být vždy v takové poloze, z níž lze techniky provést snadno a rychle. Po provedení techniky se musí ihned vrátit do původní polohy, připravené pro následující pohyb. Tělo musí být navíc během těchto pohybů udržováno uvolněné, avšak bdělé, se svaly plnými energie a připravené na jakoukoli eventualitu.

Dolní část břicha a kyčle

Trenéři moderních sportů soustavně zdůrazňují úlohu boků k získání maximální síly při jakémkoli pohybu. ("Udeř svými boky", "Hoď svými boky", nebo "Dej do toho své boky".)

V Japonsku se význam tanden vyučuje odedávna. Učitelé bojových umění i dalších umění a disciplín soustavně zdůrazňují důležitost tanden k dosažení dokonalosti. Tato oblast se zdůrazňovala, neboť se věřilo, že zde je soustředěn lidský duch a že právě tato oblast poskytuje základnu pro sílu a rovnováhu.

Ve skutečnosti je tanden oblast pod pupkem,ve středu těla.. Ve vzpřímeném postoji je zde umístěno těžiště těla. Pokud je postoj v karate správný, těžiště by se mělo nalézat v tanden. Správný postoj umožňuje cvičenci zachovávat rovnováhu jak horních, tak i dolních částí těla a dosáhnout harmonické souhry svalstva a minimálních ztrát energie.

Je-li síla koncentrována v tanden, pánev a kyčelní kosti budou pevně podepírány stehny. Z této vzájemné podpory budou vycházet silné techniky.

Střed těla, tj. dolní oblast břicha a kyčle, hraje velkou roli v našich rozličných pohybech. Zkuste tedy udeřit boky, kopnout boky a krýt boky.

Rada pro začátečníky od KENNETHA FUNAKOSHIHO

Nejdříve cvičte správnou techniku, aby pohyby byly přesné a jisté.

Následně po precizním zvládnutí techniky se pusťte do trénování rychlosti.

Trénink zpevnění (KIME) na konci technik trénujte až nakonec.

Důležitost držení těla

Držení těla, postoj a dýchání jsou tři nejdůležitější body v technikách karate. Hodně lidí je ignoruje a pouze napodobuje vnější formu, výsledkem je zesílení špatných pohybových návyků, technika je pak limitována pouze svalovou schopností paží nebo nohou (omezení rozvoje) a zvyšuje se možnost zranění. Měli bychom se snažit porozumět hlouběji postojům, držení těla, dýchání a vzájemným vztahům mezi nimi.

Krk a páteř by měla být rovná a přirozená (ne ztuhlá), tak aby zádové svaly mohly začít tlačit do chodidel.

Krk je relaxovaný, takže se hlava "vznáší" nezávisle na těle ( jako by svázaná provázkem se stropem ).

Tlak v kime vychází ze zad, ale krk se neúčastní. Kostrč napřimuje dolní páteř.

Problém vzniká v průběhu provádění techniky, pokud se myšlení přesune nahoru, tak se hlava posune dopředu a horní část se naklání. Cítění by mělo být v dolní části břicha ( Hara ), aby vnější centrum a těžiště působili spolu a výkon šel z centra do cíle.

Aby bylo držení těla správné, pak:

Dýchání nesmíme omezovat, ale musíme ho nechat volně plynout. Pak můžeme tlačit do podlahy při vytváření Kime nebo při změně směru.

Akce těla musí být přímá a rychlá.

Svalové akce musí dosahovat maximální kontrakce nebo expanze. Nesmíme si splést relaxaci svalů s uvolněním a ztrátou držení těla.

Správné držení těla předchází a zabraňuje vzniku zranění zad a může pomoci zlepšit aktuální stav.

Krk je volný, aby hlava šla dopředu a nahoru, tím se trup prodlouží, narovná a rozšíří , pak se nohy uvolňují z těla a ramena zůstanou uvolněná.

Je to velmi důležité, protože bychom neměli nic dělat pouze pomocí svalů. Spíše musíme dovolit tělu použít jeho přirozený způsob, kterému se říká relaxovaný.

Když uvolníme napětí v krku pak se hlava přirozeně posune nahoru, tzv. vznáší se na vrchu těla.

Myšlenkou pohybu "dopředu" není míněno zaklánění nebo ohnutí, ale spíše zabránění tendenci zaklonění.

Držení prodlouženého trupu je přirozené když se člověk učí nestlačovat páteř, ale tlak vytvářet všemi obratli dohromady. Prodloužení je přirozeným výsledkem vytažení hlavy nahoru.

Páteř se skládá z 24 pohyblivých kostí (obratlů) podepřených svaly. Páry nervů vystupují z páteře mezi obratli. Páteřní sloupec je nejdůležitější linie v těle pro nervový systém. Končetiny jsou všechny kontrolovány přes informace posílané touto cestou. Není správné pokud je na těchto obratlích abnormální tlak nebo napětí, neboť jsou pomocí nervů spojené se svaly, nebude tedy možná pořádná kontrakce a expanze, protože vedení této informační cesty bude omezené. Stejně jako když je havárie na silnici všichni u výjezdové a nájezdové rampy čekají, vedení této silnice je také pomalé.

Kostra, svaly a tíha, každý postoj má mít takovou délku, aby neodporoval přirozené stavbě kostry, měl by být schopen odolávat síle gravitace a svaly by měly být volné během pohybu. Nervový systém a kostra pracují dohromady pod vlivem gravitace, takže kostra by měla schopna nést tělo bez plýtvání energie navzdory tíze.

HIKITE

Hikite (stahující se ruka) je v základní formě paže, kterou stahujeme zpět na měkkou část boku. Za hikite považujeme i použití soete, kdy paže zakrývá tělo a podpírá druhou paži, když jsou dva klouby podpírající ruky připojeny k technice a také v případě, kdy se ruka při technice dotýká zápěstí. Princip hikite je založen na rozdělení těla na dvě strany. Jedna strana se nazývá základní a druhá kontaktní. Dělící linie prochází středem čela od nosu dolů na zem. Základní strana je ta, na které se paže pohybuje zpět a tlačí dolů dovnitř. Kontaktní stranou se označuje strana, která vykonává techniky např. gyaku-cuki, age-uke atd. Základní strana je to místo kde student karate musí vytvářet sílu a výkon. Kontaktní strana musí být volná. Výkon není potřeba na kontaktní straně, ta pouze řídí techniku, síla se vytváří v hikite. Není správné, když máme sklon k silové rychlosti, a právě proto je hikite v technikách karate jednou z nedůležitějších věcí pro správné provedení.

Loket při hikite musí třít o tělo. Neměli bychom se zaměřit na samotnou pěst, protože pak máme sklon pohybovat loktem v kruhu, čímž vzniká diskonekce mezi tělem a paží. Pokud se paže pohybuje po přirozené cestě, poloha lokte u těla je v místě, kde se zastaví pěst při dokončení techniky. Stahnující paže by měla táhnout do maximálního protažení trupu, ale v přirozeném rozsahu. Jinými slovy, hrudník se nesmí protáhnout a záda se nesmí zúžit. V okamžiku kontaktu se stahující ruka otočí a stlačí k tělu.

Účel Hikite:

Zvětší se pohyb těla, hikite zvyšuje dynamiku těla a tím maximálně navyšuje energii.

Vytváří úplnou kontrakci celého těla v kime což není možné bez použití rukou.

Postoj a hikite na boku těla jsou základní body techniky, která předává energii. Technika kontaktní strany je pouze prodloužení těla. Hikite dělá silnou a kompaktní základní stranu.

Pomocí myšlení na hikite namísto myšlení na techniku kontaktní strany přenášíme mysl dolů do centra těla. Pro vývoj je špatné myšlení na kontaktní stranu. Pokud myslíme na kontaktní stranu, pak se vnější údy pohybují nezávisle od těla, to se nazývá "těžká horní technika", my však potřebujeme techniku, která je zakořeněná v chodidlech a rychlá nahoře.

Proti energii táhnou antagonisté, ve všech akcích tedy potřebujeme dva různé směry energie. Když naše dýchání tlačí dolů pak reakce jde nahoru a energie vyrazí ven, pokud však udeříme a táhneme dovnitř pak žádná energie nevyrazí. Jestliže neužíváme hikite, energie nebude prodloužena ven a dostaneme úder, protože potřebujeme antagonisty táhnoucí v linii techniky.

Musíme změnit naše myšlení. Musíme místo síly používat "slabost". Pokusy pochopení principu hikite jsou pokusy pochopení přirozeného správného výkonu v karate, a to je nekonečná disciplína. Citát: "Pochopení rozumem není pochopení. Pochopení se musí projevit v celém těle. To je pak správné praktikování, cvičení celým tělem, cvičení hikite."

4 x 4 PRINCIPY V BOJOVÝCH UMĚNÍCH

V bojových uměních se snažíme přemoci soupeře prostřednictvím bojové techniky, tedy pomocí dovednosti. Když tato dovednost schází, technika se stává neúčinnou. Aby daná technika byla skutečně účinná, musí v ní být zachovány určité principy, jak v boji správně používat své tělo.

Mezi základní principy patří následující čtyři: správný postoj, správná geometrie těla, správný dech, soustředěná mysl.

Na těchto čtyřech základních principech jsou založeny veškeré techniky dobrého bojového umění a to bez ohledu na to o jaký styl či druh bojového umění se jedná. Pouze tehdy, když jsou tyto 4 základní principy zachovány, jsme schopni dosáhnout stavu aiki, tedy harmonie mezi vnitřní silou – ki a vnější fyzickou silou.

Princip číslo 1 – reakce o podložku (správný postoj a tlak chodidel do podložky):

Správný postoj je princip, který se zabývá správnou polohou chodidel a jejich tlakem na podložku. Síla, kterou v technice vyvineme, je přímo úměrná tlaku chodidel směrem k zemi. Veškerá síla, kterou chceme vyvinout, závisí na tlaku chodidel vůči podložce - myslí se tím síla působící směrem od těla, například síla daná do úderu, nebo kopu, ale také síla kterou vychylujeme a nadzvedáváme soupeře při hodu. Když chceme nasměrovat sílu směrem dopředu, musíme zatlačit chodidly směrem vzad. A naopak, když chceme nasměrovat sílu směrem dozadu, musíme zatlačit chodidly směrem dopředu. Síla jakékoliv použité techniky, je reakcí na sílu vyvinutou tlakem chodidel do podložky v opačném směru. Vlastně se jedná o zákon akce a reakce aplikovaný na údery, kopy a další techniky v bojovém umění. Je-li náš postoj špatný a nejsme tak schopni vyvinout odpovídající tlak chodidel do podložky požadovaným směrem, potom jsou i naše techniky slabé a špatné a tedy neúčinné. Budeme-li si při cvičení neustále uvědomovat tento princip a postupovat s ním v souladu, dodá to našim technikám potřebnou sílu.

Princip číslo 2 – správná geometrie těla

Jestliže tlak chodidel do podložky je prvním předpokladem správné a silné techniky, potom správná tělesná geometrie na tento předpoklad bezprostředně navazuje. Chceme-li sílu vycházející ze správného postoje přenést do technik, musíme zaujmout takovou polohu těla a končetin vůči tělu, tedy tělesnou geometrii, která tento přenos síly do technik umožní bez zbytečných ztrát. Pouze určité geometrické parametry, tedy postavení kloubů v rámci určitých úhlů, zajistí správnou techniku. Bude-li se tělo pohybovat mimo tyto správné geometrické parametry, technika se stává slabou a neúčinnou. Správně provedená technika by se ale měla pohybovat pouze v rámci těchto správných geometrických parametrů. K výuce funkční techniky v rámci správné tělesné geometrie slouží cvičení zaměřená na technický rozvoj a to od cvičení jednotlivých nejzákladnějších technik až po prostorově a koordinačně složitá cvičení forem, tedy kata. Kata učí provádět jednotlivé pohyby a pohybovat tak tělem pouze v rámci takovýchto správných geometrických parametrů. Cvičení sestav – kata, kde je velké množství technik na sebe různým způsobem navazujících a to do různých směrů, tak představuje vrcholnou formu nácviku technik (kromě dalších aspektů, které cvičení kata zahrnuje).

Princip číslo 3 – správné dýchání

Správné dýchání je důležitý faktor ovlivňující techniku. Správný nádech je veden až do oblasti hara, tedy pomyslného středu těla (tanden), prostřednictvím břišních svalů. Zůstává-li nádech pouze v hrudníku, tedy prostřednictvím pouze hrudních svalů, stává se dech povrchní a oslabuje tělo. Není správné vydechovat veškerý vzduch ven z plic, je vhodné si ponechat rezervu alespoň jednu třetinu. Je potřeba trénovat spodní dýchání, kdy je nádech veden až do středu těla – tanden, potom zůstává tělo silné. Naopak při povrchním dýchání a když se tělo dostane do kyslíkového dluhu a člověk lapá po dechu, je tělo oslabeno – takovémuto stavu je potřeba se vyhnout.

Princip číslo 4 – soustředěná mysl ( zanshin )

Schopnost udržet svojí mysl neustále soustředěnou, umožňuje využít ostatních principů jak v tréninku, tak i v boji se soupeřem. Pouze při 100% soustředění pozornosti, což je v bojovém umění nazýváno zanshin (zanšin), jsme schopni bleskurychle reagovat na soupeře a neporušit při tom žádný jiný princip správného použití těla v boji.

4 x 4 principy

Označení výše popsaných principů jako 4 x 4, zdůrazňuje skutečnost, že každý jednotlivý princip, v sobě zahrnuje i zbývající tři principy. Není-li zaujat správný postoj, potom nelze dodržet ani správnou tělesnou geometrii. Je-li náš dech špatný, potom je naše tělo oslabeno, což vyrušuje naší pozornost a soustředěná mysl se vytrácí. Je-li naše mysl rozptýlena, potom i v postoji a geometrii těla snadno chybujeme, což vede k dalšímu oslabení těla a rozptýlení naší pozornosti. Je-li naše tělo takto oslabeno, potom nejsme schopni úsporných pohybů, zrychlujeme dech a dostáváme se do stavu, kdy lapáme po dechu. V takovém okamžiku je naše tělo velice slabé a pro soupeře je jednoduché zaútočit. Naopak, podaří-li se nám udržet všechny výše uvedené principy, dosahujeme stavu aiki a pro soupeře je obtížné nalézt v naší obraně slabé místo a není schopen úspěšně rozvinout svůj útok.

Pro nás je tedy důležité udržet všechny 4 výše popsané principy, aby naše tělo a naše techniky byly silné a to jak v obraně, tak i v útoku. Naopak, budeme se snažit narušit výše popsané 4 principy u našeho soupeře a tím jeho tělo oslabit. Můžeme například vyrušit soupeře z jeho koncentrace a rozptýlit tak jeho pozornost, nebo narušit jeho stabilitu a nebo se snažit donutit soupeře ke změně rytmu jeho dechu. Kryty a další obranné akce v bojovém umění, jsou často konstruovány tak, aby narušovaly výše popsané 4 principy. Jakmile má soupeř porušeny tyto jednotlivé body, je pro nás snadné najít v jeho obraně mezeru. Toto je důležitá strategie bojového umění.

Kata

Dnes je mnoho nedorozumění okolo kata. Lidé, kteří přijdou do dojo se ptají na co jsou kata a bohužel mnoho instruktorů nezná správnou odpověď. Laikům se může zdát, že nemají význam pro využití v boji. Z této neznalosti pramení nahrazování principů v moderních bojových sportech přidáváním působivých gymnastických pohybů či cvičení na hudbu. Jsou to smutné příklady zahození znalostí, které byly shromaždovány celé generace do formálních kata.

Kata je srdcem karate a cokoliv co známe, známe z kata.

Kata je symbol principů. Staří mistři vytvořili kata jako výsledky zkušeností ze skutečných bojů, seskupili nezvratné principy do formálních kata a my je musíme rozluštit během cvičení. Některé myšlenky nemůžeme pochopit pouze slovním vysvětlením. Stejně jak je můžeme různě vyjádřit, tak je také člověk svým vlastním rozumem různě pochopí.

Je prospěšné použít vědu k vysvětlení dynamiky technik, ale to nestačí. Člověk může napodobit techniku, bude to však pouze vnější forma bez procítění. To znamená, že není nutné v boji vždy analyzovat situaci a reagovat danou technikou, ale reagovat přes cítění, přímo přes nervový systém v páteři s nacvičenou akcí.

Kata znamená svobodu pohybu, i když vypadá, že omezuje. Jejím cílem je svoboda a my ji můžeme dosáhnout, protože nás učí vedení energie v různých směrech s nejvyšším výkonem.

Kata nám nabízí ideální podmínky pro učení technik, dokud se neodnaučíme špatné návyky. Se silným vlivem jako je protivník jsme pod tlakem a je těžké provést správně techniku. Naše špatné návyky se tedy budou zvětšovat.

Kata slouží k fyzickému rozvoji. V kata cvičíme velký rozsah pohybu, synchronizování s dechem a tělo se vždy pohybuje jako kompaktní celek na zemi. Kata udržuje tělo elastické, silné, uvolněné a vypracovává jej harmonickým způsobem, proto může být karate praktikováno až do vysokého věku. Také vyvážený trénink obou stran zajistí rovnováhu vývoje, který pomáhá v předcházení zranění.

Kata je univerzální trénink pro všechny. Když cvičíme jiu-kumite (volný boj) nebo kumite na soutěži, mnoho z nás má sklon ke dvěma nebo třem technikám, které jsou naše oblíbené (tokui waza), ale v kata se procvičuje mnoho vhodných technik pro sebeobranu. Jiný aspekt tohoto bodu je, že pokud je cvičení omezeno pouze na oblíbené techniky, tak nemůže dojít k rozvoji v tradičním karate.

Kata jako trénink mentální kontroly. Kata je duševní cvičení a to je základ kata. Správný duch musí být představen ve správném následování principu maximální výkonnosti. Musíte být ve správném mentálním stavu, aby bylo cvičení účinné, pozornost nemůže být zaměřena pouze na mechaniku kata, ale na harmonickou spolupráci mysli a těla. Kata nám pomáhá se přenést nad mechanickou reakci na různé okolnosti, můžeme dospět na úroveň "neúmyslné" reakce, u které nevíme jaká vůbec bude dokud ji neprovedeme. Pomocí kata se můžeme přenést nad techniky, takže karate se stává "uměním bez umění" a to je mistrovská úroveň.

SHOTOKAN KATA

Patnáct původních kata

Tyto kata se považují základ karate někdy označovaného jako styl shotokan. Těchto patnáct kata přejmenoval, upravil a vyučoval Gichin Funakoshi, když přišel z Okinawy do Japonska a považoval je za ucelený systém na celý život. Obsahuje převážně kata linie shorin-ryu, ale jsou zde zastoupeny i základní principy linie shorei-ryu což dokazuje i tvrzení mistra Funakoshi, že karate je pouze jedno.

Základní kata

Jsou někdy také nazývaná jako žákovské, protože jejich zvládnutí se požaduje při zkouškách na stupně kyu.

Heian Shodan ... Starý název Heian kata byl Pinan a tato kata byla původně až druhá jmenovala se tedy Pinan Nidan. Heian znamená v japonštině mírumilovný nebo je to také název období v dějinách Japonska. Změnu pořadí a názvů všech kata provedl Gichin Funakoshi, aby byly srozumitelnější pro Japonce. Tyto kata pochází z linie shorin. Zpravidla je to první kata, kterou se učí začátečníci. Obsahuje základní kryty, údery a přemisťování do všech směrů.

Heian Nidan ... Tato kata byla původně první, tedy Pinan Shodan. Všechny kata Pinan vytvořil mistr Yasutsune Itosu, učitel Gichina Funakoshiho, když se karate zavádělo na okinawských školách jako tělocvik. Pinan kata jsou složeny ze základních principů kata Bassai (Passai) a Kanku (Kushanku).

Heian Sandan ... Kromě budování síly pomocí rychlých pohybů těla jako v předcházejících dvou jsou v této kata použity i pomalé techniky.

Heian Yondan ... Kombinace předcházejících principů získání síly a přidání některých dalších technik.

Heian Godan ... Přidání obloukových úderů a výskoku. Shrnutí všech základních principů linie shorin-ryu.

Tekki Shodan ... Původní název byl Naifanchi a pocházejí z linie shorei. Tekki v japonštině znamená železný kůň. Celá kata se provádí na přímce a v postoji Kiba-dachi. Každý karatista, který se chce správně naučit postoj Kiba-dachi by měl procvičovat kata Tekki, zároveň lze z těchto kata pochopit jeden z principů dynamiky těla a to vibrace.

Pokročilá kata

Tyto kata jsou zařazena do zkušebních řádů na vyšší žákovské technické stupně a také je jejich zvládnutí požadováno při zkouškách na první a druhý mistrovský stupeň dan.

Bassai Dai ... Staré jméno bylo Passai-Dai. Bassai znamená vniknutí do pevnosti, dai znamená velká z páru. Tato kata je pokládána za jeden z pilířů karate známého jako linie shorin-ryu. Obsahuje velké množství rychlých technik, které využívají rotace boků jako principu získání síly v technikách.

Jion ... Jion je původní název kata z linie shorin-ryu. Název se shoduje se jménem jednoho chrámu v Japonsku. Kata zdůrazňuje rychlé a přímé techniky protiútoku.

Enpi ... Staré jméno kata je Wan-shu. Také tato kata je z linie shorin-ryu. V překladu Enpi znamená letící vlaštovka. Pohyby v kata jsou velice rychlé a zdůrazňují maximální rychlost práce boků v technikách. Je určena pro lidi s rychlými pohyby a reakcemi, zároveň je vhodná k zlepšení pohybů u cvičenců, kteří mají pomalé a těžkopádné pohyby.

Kanku-Dai ... Kata kushanku byla podle historiků přivezena na Okinawu přímo z Číny. Později byla značně pozměněna a byly vytvořeny různé verze. V linii shorin se od mistra Azata a Itosu dostala až k mistru Funakoshimu a ten ji přejmenoval na Kanku. Což v překladu znamená pohled na nebe. Kanku-dai je první z páru a obsahuje velké množství rozmanitých technik. Podle mistra Itosu kata Passai a Kanku obsahují všechny principy karate, které vyučoval.

Kata požadovaná na 3. dan

Zvládnutí jedné kata z následujících je požadováno při zkouškách na třetí mistrovský stupeň. Výběr záleží na zkušebním komisaři.

Hangetsu ... Původní název, pod kterým se cvičí ve školách linie shorei, je Sei-Shan. Mistr Funakoshi ji zařadil do systému, aby karatisté pochopili základní principy této linie. Jméno Hangetsu znamená půlměsíc. Zatímco v linii shorin převládají postoje s venkovním napětím tak v linii shorei jsou to postoje s vnitřním napětím, které jsou v této kata zastoupeny postoji hangetsu-dachi a neko-ashi-dachi.

Jitte ... Tato kata je opět z linie shorin-ryu. Název kata znamená deset rukou. Kata je zaměřena na obranu a použití síly. Je určena pro lidi s větší muskulaturou a pomalejšími pohyby, zároveň je vhodná pro zlepšení využití síly těla u karatistů s dynamickými pohyby a menší svalovou hmotou.

Gankaku ... Dříve se jmenovala Chin-To a je z linie shorin. Gankaku v překladu znamená jeřáb na kameni. Tato kata je také prováděna na přímce. Zdůrazňuje rovnováhu, obsahuje mnoho postojů na jedné noze.

Tekki Nidan ... Další náročnější pohyby a opět jako v Tekki shodan je celá kata prováděna v Kiba-dachi.

Tekki Sandan ... Poslední z kata řady Tekki. Více pohybů, které využívají práci svalů čili kontrakce a expanze oproti předcházejícím, které využívaly v převážné míře dynamiku těla, nejvíce vibraci.

Přídavná kata:

Ni-Jyu-Shi-Ho ... Kata pochází také z linie shorin a její starý název je Ni-sei-shi. V překladu Nijyushiho znamená dvacet čtyři kroků. Obsahuje postoje s vnějším i vnitřním napětím, také obsahuje větší počet pomalých technik.

Chin-Tei ... Japonský název znamená zvědavé ruce. Tato kata pochází z linie shorin-ryu.

So-Chin ... Název je stejný jako jméno postoje, v kterém se cvičí skoro celá kata. Pochází z linie shorei a její název se shoduje se starým. Traduje se, že postoj Sochin-dachi vznikl z Kiba-dachi změnou směru jedné nohy. Kata je vhodná pro karatisty s větší svalovou sílou. Je výborná pro porozumění práce těla v postoji Sochin.

Mei-Kyo ... Kata Meikyo pochází z linie shorin a její název lze přeložit jako jasné zrcadlo. Existuje několik modifikací s různými kryty podle učitele, který ji vyučuje.

Unsu ... Unsu pochází z linie shorin a její staré jméno je Un-Shu. Unsu v překladu znamená ruce v mracích. Je to velice rychlá kata, obsahuje velké množství různých technik prováděných při otáčení těla až o 360 stupňů. Je vhodná pro karatisty s velkou dynamikou pohybu.

Bassai-Sho ... Druhá kata z páru kata Bassai. Sho znamená menší z páru a pochází z linie shorin. Je podobná Bassai-dai, ale obsahuje více technik otevřenýma rukama.

Kanku-Sho ... Druhá kata z páru kata Kanku. Také tato kata pochází z linie shorin-ryu. Je podobná Kanku-dai, ale obsahuje méně obloukových technik.

Ji-in ... Druhá kata do páru s Jion. Starý název se shoduje s novým a znamená název chrámu v Japonsku. Opět jako v Jion jsou zdůrazněny rychlé a přímé techniky.

Wan-Kan ... Pochází z linie shorei, starý název je shodný s novým a znamená předloktí. Je to krátká kata, ale náročná protože se v ní často střídají různé postoje s rozdílným napětím

Go-Jyu-Shi-Ho-Sho ... Kata pochází z linie shorin a její starý název byl U-Sei-Shi. Nový název znamená padesát čtyři kroků. Kata Gojyushiho jsou nejdelší a obsahují mnoho technik s použitím kontrakce a expanze svalů jako zdroje síly.

Go-Jyu-Shi-Ho-Dai ... Je velmi podobná druhé kata, ale obsahuje techniky s použitím nukite a techniky na chudan.

Rituální aspekt kata, Co je "Kata smrti"

Jeden ze zvláštních aspektů kata, jehož používání je spíše okrajové a dne se již zřejmě téměř nevyskytuje. Rituální kata znají a praktikují snad jen jisté ortodoxní školy, zatímco v současném pojetí by bylo jejich použití vzácností. Kata jako rituální prvek jsou charakteristické svým nábožensko-mystickým vyjádřením vědomí. Rituální kata jsou převážně náboženským rituálem ,současně se zvláštním záměrem. Je jen malý počet rituálně zaměřených kata, které slouží výhradně a jen pro tento účel

Technické provedení takové kata, tj. její sekvence, není v žádném případě vždy standardní , čímž se liší od ostatních praktikovaných kata. Podle tradice těchto ortodoxně zaměřených škol, když je učitel na smrtelné loži, provádí jeho žáci nepřetržitě tzv. ,,KATA SMRTI,, a to zároveň s náboženskými prosbami dojití věčného klidu jeho duše. Tato kata se provádí ještě jednou a naposledy při jeho pochování jako vyjádření nejhlubšího smutku. V těchto ortodoxních školách byl takto provedený pohřeb významné osobnosti projevem mimořádné úcty k tomuto člověku.

Kata smrti se prováděla pouze v přísně určených podmínkách ,individuálně ,nebo i kolektivně . Mimo tyto přesně vymezené poměry bylo přísně zakázáno tuto kata provádět . Věřilo se že její provádění mimo určené podmínky by bylo nebezpečné pro ty, kteří by tento přísný zákaz porušili.

Při pohřbu svého učitele mohli jeho žáci také provést jeho nejoblíbenější kata, kterou byla prostoupena celá jeho podstata.

(Autor článku: Pavel Znamenáček)

Kumite

Načasování v kumite

(Hidetaka Nishiyama - Trenérský manuál)

Aby byly prováděné techniky efektivní je důležitá mentální kontrola vašeho protivníka, pomocí kontroly svých vlastních emocí, psychiky a fyzického těla. Tuto kompletní kontrolu lze získat tvrdým tréninkem těla i ducha, který vypracovává celkový lidský potenciál.

Při vytváření reakce se správnou protiakcí na protivníkovu techniku musíte být schopni se do protivníka vcítit, psychicky i fyzicky. Správná akce přichází po dlouhém tréninku a získání mnoha zkušeností.

Kyo

Stav kdy protivník není schopen reagovat, příležitost k provedení techniky

• Psychické (mentální) kyo

  • Nestálé emoce ( rozčilení, nervozita, strach ... )

  • Ki, mentální energie, výkon jsou ztraceny (Ki=duševní síla)

  • Pozornost je upřena na zvláštní bod nebo objekt.

• Fyzické kyo

  • Protivník ztratil stabilitu

  • Během konání pohybu (technika nebo přesun těla).

  • Maai: Účinná vzdálenost, která zahrnuje také načasování. Existují tři typy maai:

    • Skutečná vzdálenost mezi protivníky.

    • Individuální účinná vzdálenost (nejlepší vzdálenost pro vykonání vaší techniky).

    • Protivníkova vzdálenost (odhadnutí protivníkovy schopnosti, jeho účinný dosah).

Časování

1. Kake waza: útok bez protivníkova útoku, vykonání techniky v okamžiku rozpoznání protivníkova kyo.

2. Oji waza: reakce na protivníkův útok. Do Oji-waza patří následující časy:

   1. Sen: začít před protivníkovým útokem, včasný útok, který zachytí protivníka ve stavu kyo v začátku jeho útoku.

      • Kake-no-sen: před fyzickým pohybem - předvídání úmyslu před fyzickým pohybem.

      • Tai-no-sen: fyzický pohyb - předvídání fyzického pohybu.

   2. Go-no-sen: po protivníkově útoku, vykonání techniky na konci protivníkova počátečního útoku nebo mezi útočnými technikami.

      • Amashi-waza: užití posunu, prvnímu útoku protivníka se vyhneme pomocí vzdálenosti.

      • Uke-waza: užití krytu k vychýlení prvního útoku protivníka

   3. Shikake-waza ("připravení" techniky), vniknutí do prostoru protivníkova sokuito, když je v kyo a donucení k přesunu do pozice, kde je protivník slabý a více otevřený pro útok.

      • Sasoi-waza: vyprovokování, "poskytnutí" techniky

        Donucení protivníka k začátku útoku a pak použití principů sen a go-no-sen jako protiútok.

      • Kuzushi-waza: techniky k narušení rovnováhy

        Narušení protivníkovy fyzické nebo mentální rovnováhy a využití takto vytvořeného stavu kyo pro konečnou techniku.

      • Renzoku-kogeki-waza: zahlcení, navazující útočné techniky, kombinace

        Provádění soustavného útoku nutí soupeře neustále používat techniky bloků, což vytváří jeho kyo a podmínky pro konečnou techniku

Bojová umění

TRADIČNÍ KARATE-DO

TRADIČNÍ KARATE-DO – “Cesta prázdné ruky” je staré okinawské bojové umění. Důležitým datem pro vývoj KARATE-DO a Okinawy vůbec byl rok 1609, rok, ve kterém začala okupace Okinawy Japonci (klanem Satsuma). Karate-do a Kobudo se staly jedinými zbraněmi v rukou Okinawanů v boji proti dobře vyzbrojeným a vycvičeným okupantům, Satsuma samurajům.

Díky těmto podmínkám se Karate-do vyvinulo v nejefektivnější bojové umění Východu. Tradiční KARATE-DO používá lidské tělo k tomu, aby prostřednictvím technik sebeobrany, umožnilo dosáhnout optimálního psychického a fyzického rozvoje tomu, kdo KARATE-DO provádí. Techniky tradičního KARATE-DO spočívají v zaměření se na psychickou a fyzickou kontrolu těla a na schopnost koncentrace celkové tělesné síly. Využívá zejména bloky, údery, seky a kopy v kombinaci s jinými příbuznými pohyby.

Cestou hledání lepší techniky rozšiřuje člověk svoje schopnosti ve všech směrech. Hledání vývoje cestou tradičního KARATE-DO nemá žádných hranic.

JUDO

JUDO – “Jemná cesta” je olympijský sport, který založil Profesor Dr. Jigoro Kano v roce 1882 vybráním technik z JIU-JITSU za účelem sportovních utkání a tím jeho popularizace a celosvětového rozšíření, což se mu podařilo. Do systému Juda zařadil techniky, při kterých by nemělo docházet ke zranění, pokud se dodrží jejich metodika provádění.

Jiu-Jitsu

Co je to Jiu-Jitsu?

Jiu-Jitsu – “Jemné umění” je bojové umění, které vzniklo pro potřeby japonské vojenské kasty “SAMURAJ”. Japonští válečníci (Samurajové) bojovali obvykle dvěma meči (dále zejména užívali kopí a luk). Pro řešení situací kdy Samuraj nemohl použít zbraní byl během doby vypracován systém boje beze zbraně. Tento původní systém byl nazván Kumiuči a byl počátečním stadiem vývoje Jiu-Jitsu. Jiu-Jitsu nabylo své systematické podoby v druhé polovině 16. století. Filosofický základ Jiu-Jitsu je položen na ideálu BUŠI-DO (cesta válečníka), kodexu cti Samurajů.

Vojenská elita, která v japonské společnosti vládla od 12. do 19. století, byla běžně nazývána buši nebo samurajové. Pojem buši znamená „bojující muži“ a je zpravidla užíván pro vojáky středověku, z nichž většina žila na vesnicích, spravovala své statky, cvičila se v bojovém umění a byla neustále připravena sloužit svým pánům v bitvách. Někteří z těchto provinčních vojáků byli přímými šógunovými vazaly (gokenin, doslova „domácí muži“). Na úplném počátku znamenal termín „samuraj“ ozbrojenou službu vazala. Po 16. století jsou jím běžně nazýváni vojáci, kteří byli přemístěni z venkova, aby žili jako placení vazalové v hradních městech. Od středověku si vojenská šlechta vyvinula svůj vlastní válečnický, spartánský a venkovský životní styl. Pěstováním Cesty vojáka (bušidó) se vůdci snažili vštěpovat ctnosti věrné služby a rodové cti. V extrémních případech mohla věrnost znamenat vůli spáchat pro svého pána rituální sebevraždu, seppuku. V mírovém období Edo se loajální služba postupně měnila ve správní a obřadní povinnosti.

Buši ... Ozbrojený muž. Samurajové nebo válečníci. Zvláště ti, kteří žili ve středověku na venkově a obdělávali své pozemky, zatímco pěstovali vojenské dovednosti, jezdectví a lukostřelbu.

Bušidan ... Skupiny ozbrojených mužů buši. Místní a oblastní vojenské skupiny, které vznikaly v provinciích od 10. století. Rané vojenské skupiny byly založeny na příbuzenských nebo smyšlených příbuzenských vztazích. Později se největší uskupení kolem slavných vůdců rozrostla na provinčním základě. Nejrozsáhlejšími bušidan byly skupiny náležející k rodům Fudžiwara, Taira (Heike) nebo Minamoto (Gendži).

Bušidó ... Cesta vojáka buši. Vojenská etika vyvíjející se od středověku, která zahrnovala ochranu ze strany pána, goon, na oplátku vojenské služby vazalů, hókó. V počátečních fázích byla tato služba podmínečná, služba byla věnována a za ni poskytována válečná kořist. V období Edo, v dílech jako Hagakure se začala cesta bušidó měnit v jednostranný a nepodmíněný vztah věrnosti pánovi. Tokugawští šógunové se však snažili zmírnit některé násilné projevy bušidó, jako je džunši, následování svého pána ve smrti, nebo krevní msty, podobné těm, kterou provedlo 47 samurajů jako pomstu za smrt svého pána.

Samuraj ... Od slova „saburau“ ve významu „sloužit“. V období Heian existovali strážci sloužící císařskému dvoru, šlechtě rodu Fudžiwara nebo v klášterech. Termín byl postupně rozšířen na provinční vojáky BUŠI obecně. V obdobích Kamakura, Muromači a Edo byl termín samuraj používán pro označení těch vojáků, kteří měli určité postavení nebo úřad ve službách šógunátu nebo pro daimjóy.

Šógun ... Velký generál. Zkráceno ze slova seitaišógun, ve významu Velký generál. Původně dočasný titul udělovaný císařským princům, kteří v období Heian vedli trestná vojenská tažení za císařský dvůr. Titul šógun byl nakrátko udělen Jošinakovi Minamotovi a později Joritomovi Minamotovi, zakladateli kamakurského šógunátu. Po Jorimotovi se stal zvykem pro vojenské vůdce tórjó z rodu Minamoto, Ašikaga a Tokugawa, kteří založili šógunát, aby nabyli titulu šógun jako výrazu své legitimní vojenské autority vládnout zemi jakožto vojenská ruka císařské svrchovanosti.

K čemu bylo a je Jiu-Jitsu určeno?

Jiu-Jitsu je určeno pro řešení krizových situací, dává adeptu šanci uhájit svůj život. K čemuž má Jiu-Jitsu množství účinných principů a technik. Nikde však není psáno, že vždy musí adept Jiu-Jitsu zvítězit. Protože princip šance spočívá v citu (cítění) vejít do soupeřova útoku ve správném čase (principy Oji-waza), který je ovšem velmi krátký. Ve stručnosti řečeno Jiu-Jitsu není určeno pro pošťuchování se ve školní družině, ale pro boj o život.

Jaké jsou základní mentální předpoklady pro studium Jiu-Jitsu? Často se setkáváme s nevhodným způsobem výuky bojových umění a s tím spojenou filosofií. Pár axiomů pro vymezení mentálního prostoru pro studium:

Cílem střetnutí samurajů je setnutí protivníka. (Miyamoto Musashi)

Používejte ruce a nohy jako meče. (Anko Azato)

Protivník je vždy větší, silnější a zručnější - máme jen jedinou šanci.

Protivník nikdy není sám

Z výše uvedených axiomů plyne, že výuka by měla být vedena s důrazem na studium techniky todome, na minimalizaci času potřebného na jednoho protivníka a zejména na studium vejití do času soupeře.

Historie JIU-JITSU a JUDO

Slova JUDO a JIU-JITSU jsou japonského původu a jejich význam je asi tento:

„Jiu“ znamená „jemný“, „jitsu“ znamená „umění“, „do“ znamená „cesta“.

Slovo „JUDO“ vzniklo sloučením dvou slov: „jiu“, které se tu vyskytuje ve formě „ju“, a „do“;, tedy „JUDO“ znamená „jemná cesta“. Dále se můžeme setkat i s odlišnými způsoby psaní „JIU- JITSU“ - „JU-JITSU“ nebo „JU-JUTSU“.

Dnešní Kodokan–Judo vyšlo ze starého jiu-jitsu - bojového umění japonských samurajů.

Vzniklo zjemněním a upravením chvatů vybraných ze systému několika starých škol a jejich uspořádáním do nového systému, který je mimo jiné též sportovní disciplínou. Tak získalo judo tu podobu, v níž je známe dnes. Lze tedy říci, že Kodokan – Judo pozvedlo staré jiu-jitsu a uvedlo je ve známost celého světa.

Počátky Jiu-Jitsu

Co vlastně bylo jiu-jitsu, z něho vzešlo dnešní judo? Toto staré bojové umění je známo nejen pod uvedeným názvem, nýbrž i pod celou řadou jiných jmen, jako jsou například jména Yavara, Taijutsu, Vajutsu, Torite, Kogusoku, Kempo, Hakuda, Kumiuči, Šubaku, Košinomavari, aj. Tato jména souvisela s různými školami, v nichž se tomuto umění vyučovalo a jež se navzájem lišily některými méně významnými rysy. Podstata učení všech těchto škol byla obdobná a umění, kterému se tam vyučovalo, může být všeobecně vyjádřeno jako technika obrany a protiútoku beze zbraně, a to jak proti ozbrojenému, tak i proti neozbrojenému soupeři.

Dobu vzniku tohoto japonského bojového umění není možno přesně zjistit, první zmínky o něm však nacházíme už v „Nihon-Šoki“, kronice Japonska, která byla zpracována na císařský rozkaz v roce 720 našeho letopočtu. Zmiňuje se o turnaji „Čikara-Kurabe“, zkoušce síly, který se konal 7. roku vlády císaře Suinina, tj. roku 230 př. n. l.

Zmíněný záznam je některými historiky považován za důkaz začátku sumo, zvláštního japonského zápasu, který má několik prvků společných s jiu-jitsu.

Po tomto prvém záznamu následuje přerušení na mnoho let, neboť další zmínku o bojovém umění – tentokrát pod jménem „Yavara“ – nalézáme ve starých ságách „Konjaku-Monogatari“, které byly sepsány v druhé polovině 11. století našeho letopočtu.

Podle díla Bujutsu-Ryusoroku, biografie zakladatelů různých škol bojového umění i podle dalších pramenů, existovalo před vytvořením Kodokan-Judo celkem kolem dvaceti velkých škol. Nejznámějšími a nejuznávanějšími byly školy Takenouči-Ryu, Sekiguči-Ryu, Kyušin-Ryu a Tenšin Šinyo-Ryu, z nichž poslední dvě zvláště pečlivě studoval tvůrce Kodokan-Judo profesor Dr. Jigoro Kano. Rozdílnost těchto škol spočívala hlavně ve specializaci na určitý druh techniky.

Podmínky vzniku Jiu-Jitsu

K uznání jiu-jitsu, vzestupu a rozvoji vedlo několik okolností, z nichž nejdůležitější a nejvýznamnější je tato:

Před vynalezením střelných zbraní se užívalo v Japonsku od nepaměti při boji na větší vzdálenost luků a šípů, při boji zblízka pak kopí a hlavně mečů. Japonští válečníci bojovali obvykle dvěma meči, přičemž jedním odráželi soupeřovy útoky a druhým útočili sami. V případech, kdy ztratil během bitvy některý bojovník jeden nebo oba své meče, byl vydán na milost a nemilost svému soupeři, přičemž obvykle ztrácel i svůj život. Pro potřebu takových případů byl během doby vypracován systém boje beze zbraně. Válečník zbavený jednoho meče odhodil zpravidla i druhý a vrhl se na soupeře holýma rukama. Tento původní systém byl nazván Kumiuči a byl vlastně jakýmsi počátečním stádiem vývoje jiu-jitsu.

Pro historické bádání o vzniku a rozvoji jiu-jitsu jsou k dispozici dva prameny:

1. Historická a literární díla,

2. Záznamy a jiné písemné materiály různých škol a učitelů.

Knihy, zabývající se přímo historií, obsahují bohužel poměrně málo zmínek o jiu-jitsu.

Pokud jde o písemné dokumenty různých škol, je nutno poznamenat, že jejich průkaznost není právě stoprocentní, neboť každá škola, vedena snahou zajistit si věhlas, opěvovala svůj původ a svou minulost květnatým slohem. Proto musí být všechny údaje těchto materiálů brány s jistou rezervou.

Nicméně je možno dojít k nezvratnému závěru, že jiu-jitsu nabylo své systematické podoby v druhé polovině 16. století a že různé školy tohoto umění vznikly v době od 17. do začátku 19. století.

Pokud jde o doktrinální zásady jiu-jitsu, je zjištěno, že systémy některých škol spočívají na myšlenkových základech proslulé staré knihy o strategii, sepsané čínským stratégem jménem Hvang-Shihon. Základní myšlenka strategie, její hlavní zásada je vyjádřena slovy „v ústupu je síla“ nebo „duby padají, zatímco rákos se v bouři jen ohýbá“. Druhou základní knihou se stala „GO RIN NO ŠO“ - kniha pěti kruhů od Mijamoto Musaši. Tato kniha se stala biblí japonských válečníků. I dnes je neocenitelnou pomůckou studentům pravé cesty strategie „BUŠI-DO“.

A právě BUŠI-DO se stalo filozofickým základem starého jiu-jitsu. To tedy říká oficiální japonská historie o zrodu umění sebeobrany.

Název judo, kterého všeobecně užívá celý svět včetně Japonska, není vlastně správným. Správnější a přesnější by bylo užívat názvu Kodokan-Judo.

Mistři bojových umění

Gichin Funakoshi

Narodil se roku 1868 na Okinawě. V dětství bydlel u svého dědečka Gifu, který byl známý konfucianský učenec. Už během školní docházky se setkal s mistrem Anko Azato (Yasutsune Azato Peichin) a začal u něho s výukou v Karate-do.

V té době cvičil karate tajně, a to vyžadovalo, aby navštěvoval svého učitele v noci. U Azata býval často na návštěvě mistr Itosu, se kterým se bavili i o filozofických aspektech bojového umění.

Funakoshi se stal učitelem na vyšší škole v Naha, kde v roce 1901/1902 vedl demonstraci karate u příležitosti návštěvy japonského školního komisaře, jehož zpráva přiměla ministerstvo kultury k zavedení karate jako součásti učebního plánu na okinawských školách. V následujících letech docházelo k četnějším kontaktům mezi významnými japonskými osobnostmi a okinawským karate, ve kterém Funakoshi začínal hrát stále významnější roli.

Po třiceti letech školní výuky požádal Funakoshi o uvolnění a věnoval se plně bojovým uměním. V roce 1916 uspořádal demonstraci karate v Kyotu a v roce 1921 pro japonského prince Hirohita. Okinawští mistři začali ztrácet kontrolu nad svým uměním.

V roce 1922 byl Funakoshi vybrán, aby představil karate v Japonsku. Zároveň měl získat úctu okinawskému národu a důstojně jej v cizině zastupovat (Funakoshi byl nejen mistrem bojových umění, ale i mistrem kaligrafie a básnického umění, zběhlý v japonském jazyku a v okinawské kultuře). Měl Japoncům splnit jejich 300 let staré přání - uvolnit tajemství starého okinawského Tode. Z Japonska se Funakoshi už nikdy nevrátil. Tehdy 53-letý mistr zde věnoval zbytek svého života šíření Karate-do.

Jeho začátky v Japonsku byly velmi těžké. Přes den si vydělával příležitostnou prací a večer učil své první žáky. V roce 1924 založil první karate klub při Keio univerzitě a poté následovaly další školy a univerzity.

Během krátké doby vzbudil pozornost četných prominentních kruhů japonského Budo, mezi jinými také legendárního Jigoro Kano - zakladatele juda. Celý život spojovalo oba mistry hluboké přátelství. Říká se, že mistr Funakoshi poté, co Kano roku 1938 zemřel, se každé ráno na počest velkého mistra poklonil směrem ke Kodokanu.

Kanova opatření všechno zmodernizovat velmi ovlivnila Funakoshiho tradiční pojetí bojových umění. Velmi nadšen byl například Kanovou stupnicí danů. Cesta mistra Funakoshiho nakonec vedla k založení jím nezamýšleného stylu Shotokan.

Ve 30. letech se bojové umění velmi rozšířilo a poptávka po učitelích byla velká. Mnoho mužů přicházelo z Okinawy do Japonska, ale jen málo z nich byli učitelé karate. Otvírali Dojo a učili žáky v technice uličního boje, porušovali veškeré zásady karate, což vedlo k tomu, že karate získalo velmi špatnou pověst.

Funakoshiho soukromé dojo se však těšilo dobré pověsti i v nejvyšších kruzích Tokya, neboť své žáky si pečlivě vybíral. Dbal neustále na to, aby oslovoval i duchovní vrstvy Tokya, a proto byly mezi jeho žáky mnozí, kteří zvládali toto umění i po vnitřní (duchovní) stránce.

Funakoshi zemřel 26. dubna 1957.

Ke konci života sestavil 20 pravidel (Shoto Nijukun), k jejichž zachovávání vyzýval viz ..

Shoto - základní pojem:

Shoto znamená v překladu “šumění pinií”. Tímto slovem podepisoval Funakoshi svoje básně a stalo se brzy velmi známé.

V Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi. Shoto-kai znamená sjednocení Shoto-stylu a Shoto-kan znamená místo (centrum) pro Shoto-styl.

Základní koncepce stylu SHOTOKAN

Když mistr Funakoshi přišel do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla ovlivnit okinawské karate. Na Okinawě bylo běžné zakládat vlastní styly výběrem metod (kat) z hlavního systému. Nebylo v silách žádného jednotlivce je všechny ovládnout. Každé osobní pojetí však zůstávalo podřízeno hlavnímu systému, pokud však bylo hodnotné, bylo zpět do hlavního systému převzato a uchováno. Ve školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata (jedna kata se cvičila i 3 roky, než se přistoupilo k další). Nikdo z mistrů se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se jen doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké pestrosti možností.

V Japonsku ovšem nešlo vyučovat karate podle starých okinawských vzorů. Do cvičení postupně zařadil další formy kumite a počet kata stanovil na patnáct.

Kata specifická pro Shotokan:

1. Heian - shodan

2. Heian - nidan

3. Heian - sandan

4. Heian - yodan

5. Heian - godan

6. Tekki - shodan

7. Tekki - nidan

8. Tekki - sandan

9. Bassai - dai

10. Kanku - dai

11. Hangetsu

12. Enpi

13. Jitte

14. Jion

15. Gankaku

V tomto systému použil Heian - Kata k výuce stupňů Kyu a Tekki - kata k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky. Bassai a Kanku se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému.

Hangetsu převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei. Empi měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbání se a rychlost, zatímco Jitte principy obrany (práci svalů při obraně spojené s tokem energie a postojem). Jion učí přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu, zatímco Gankaku obsahuje psychologický aspekt bojovníka s Zanshin (duchapřítomnost), Yomi (předvídání) a Suki (využití šance).

Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému. Z velkého množství bodů na tělo (Kyusho) vybral ty, které bývají v kata napadány, a sestavil je do systému, který nazval Jintai-kyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v Kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (Kime).

Shotokan karate styl vykazuje extrémně silný vliv samurajů, který chybí všem ostatním směrům karate. Tento vliv se do Shotokanu dostal od Sokona Matsumury, který byl na Okinawě válečníkem vysokého řádu a velká osobnost Karate. Vnitřní linie jde přes Azata až k Funakošimu. Na Shorin-ryu a Shorei-ryu je zřetelně vidět čínský vliv.

Závěr

Bohužel v dnešní době je karate ve světě příliš roztříštěné. Je velká řada směrů a mnohé z nich se již příliš vzdálily hlavnímu systému.

Existuje však nejméně jeden mistr, který se snaží zachovat hodnotu tradiční karate-do a v souladu s principy je dále rozvinout. Je to mistr Nishiyama.

Hidetaka Nishiyama důsledně dbá na dodržování metodiky výuky s důrazem na studium všech principů, které dokáže jasně definovat a přes jeho poměrně vysoký věk i prakticky demonstrovat.

V závěru bych se chtěl omluvit všem mistrům, které jsem tu nevzpomenul, zejména směru Naha-te (o kterém jsem se zmínil jen okrajově). Není to z neúcty k nim, ale v daném rozsahu se nelze zmínit o všech a, bohužel, ani o mnohých mi nejsou dostupné informační prameny.

Masatoshi Nakayama

Masatoshi Nakayama začal s karate na univerzitě Takushoku roku 1932, u mistra Funakoshiho. Zůstal ale pouze 4 roky, neboť v roce 1937 odjel do Číny a vrátil se teprve roku 1946. Karate v Shotokanu se díky Yoshitakově iniciativě změnilo a Nakayama byl neznámý. Karatisté starší generace Shotokanu jako právě Yoshitaka Funakoshi nebo Takeshi Shimoda dosáhli mezitím vysokého mistrovství, ale také žáci z Nakayamova ročníku jako Genshin Hironishi, Shigeru Egami, Hironishi Noguchi, Hidetaka Nishiyama nebo Isao Obata byli uznávané veličiny Shotokanu. Protože žádný ze starých sempai (vedoucích cvičitelů) nebyl už na živu, převzali vedení tréninků se souhlasem mistra Funakoshiho Genshin Hironishi a Shigeru Egami .

Když se tedy Nakayama vrátil z japonsko-čínské války byla v nově vzniklém Shotokan-ryu celá řada mistrů vynikající úrovně. Protože jim však šel z cesty, naučil se od některých karateků na univerzitě Takushoku nový styl, z nichž se zvláště Miyata Minoru (jeden ze žáků Yoshitaky Funakoshiho a Genshina Hironishiho) snažil vyučovat změny.

JKA - Nihon Karate Kyokai:

Krátce nato začal Nakayama na univerzitě Takushoku rozvíjet koncepce bojového karate. Tyto snahy byly nejprve ze strany většiny učitelů Shotokanu zesměšňovány. Přesto se mu podařilo získat pro svůj plán některé mistry Shotokanu, mezi nimi Hidetaku Nishiyamu a Isao Obatu. Spolu s nimi založil roku 1949 Nihon Karate Kyokai neboli JKA (Japan Karate Association). Cílem této organizace bylo vypracovat systém pravidel pro soutěžní karate a vyškolit instruktory, kteří měli následně tuto koncepci šířit.

Po mnohých těžkostech se podařilo Nishiyamovi uvést v život kurs instruktorů JKA a obsadit ho výběrovými sportovci. Nishiyamova rodina byla v japonské veřejnosti vysoce ceněna a on sám byl vynikající mistr karate. Díky jeho váženosti a velkému vlivu prohlásili dokonce učitelé jako Gogen Yamaguchi nebo Hironori Ohtsuka, že jsou připraveni v tomto kursu učit. Mistr Funakoshi, který byl také tázán, svou pomoc JKA odmítl.

Hlavní zásluhu na výchově této elitní skupiny měl bezpochyby právě Hidetaka Nishiyama, který je právem počítán k největším poválečným učitelům karate. Nishiyama byl také v padesátých letech nejvýznamnější osobností JKA, jako učitel předčil Nakayamu a v Japonsku byl kultovní osobností. I později, když se stal vedoucím instruktorem JKA Nakayama, zůstal Nishiyama uznávanou autoritou a nakonec se uchýlil v roce 1960 do USA, aby šel z cesty hrozícímu konfliktu s Nakayamou.

Sportovně profesionálním tréninkem, který byl v tomto kursu veden, si JKA vybudovala přední postavení a začala na následujících japonských mistrovstvích získávat všechny tituly. Členové mnoha univerzitních dojo byli nadšeni výkony mladých instruktorů JKA v závodech a přidávali se k nim. JKA nabízela tyto vynikající trenéry oproti úhradě univerzitám jako učitele a slibovala úspěchy na všech závodech. Kluby, ve kterých vyučovali instruktoři JKA, byly skutečně na soutěžích úspěšnější.

Mnoho univerzit se poté stalo členy JKA a nechávali se vychovávat jejími členy. Tímto způsobem se JKA pomalu rozšiřovala po celém univerzitním a vysokoškolském karate Japonska. Jenom dvě univerzity v Tokiu - Waseda a Keio si uchránili svoji nezávislost, neboť zde učili bývalí cvičitelé staré Funakoshiho školy mistrovo nesoutěžní karate. Byli však izolováni šířící se politikou JKA. Protože vedení univerzit ve Waseda a Keio odmítlo členství v JKA, dostali všichni studenti těchto univerzit roku 1955 zákaz tréninku v klubech JKA.

Roku 1955 převzal Masatoshi Nakayama celkové vedení JKA a Takagi Masatomo, Nakayamův spolužák z univerzity Takushoku se stal jejím ředitelem. Díky tomu mohla JKA roku 1964 opustit své malé Yotsuya Dojo a nastěhovala se do starého Kodokanu.

Představení JKA ale snili o tom, prosadit svoji koncepci karate na mezinárodní úrovni. Už roku 1957 byl Takauki Mikami vyslán jako instruktor JKA na Filipíny a roku 1958 odešel Hirokazu Kanazawa na Hawai, aby zřídil první zastoupení JKA na americké půdě. Roku 1960 ho následoval Hidetaka Nishiyama. Mnozí tito vysoce hodnocení mistři karate ztratili časem své nadšení pro JKA a začali samostatně hledat kořeny pravého karate-do.

HIDETAKA NISHIYAMA

Mistr Hidetaka Nishiyama je považovaný za jednoho z velikých mistrů a průkopníků japonského tradičního karate. Karate se začal učit v roce 1943 ve věku patnácti let, u mistra Gichina Funakoshiho, který uvedl Okinawské karate do Japonska. Po obtížném hledání založil mistr Funakoshi karate dojo v Tokiu. Sensei Nishiyama pokračoval v učení pod mistrem Funakoshi i při studiích na vysoké škole.

Později vedl výcvik čtyřicátého amerického strategického vzdušného comanda (SAC) v karate. Nakonec ho v roce 1953 pozvali do Spojených států, aby vyučoval na všech základnách SAC v U.S. a na Kubě.

Mistr Nishiyama se později stal jedním z původních zakladatelů Japonské asociace karate, domova proslulých instruktorů JKA. Školy, která vydala nejslavnější mistry karate na světě: Kanazawa, Enoeda, Shirai a Mikami. V 1960 vydal knihu "Karate: Umění boje prázdné ruky ". Která je ještě stále považována za nejlepší text v historii prodeje karatistické literatury. V roce 1961 se odstěhoval do Spojených států a založil Celoamerický karate svaz (AAKF). Později byl svaz přejmenován na Americký svaz amatérského karate. Je také členem mezinárodního svazu tradičního karate (ITKF), celosvětového řídícího orgánu tradičního karate.

AAKF pořádala první soutěže karate mezi U.S. a Japonskem v dějinách v roce 1964, tzv. Goodwill turnaj v Los Angeles. ITKF vznikla v roce 1975 a má napomáhat udržování shody ve výcviku tradičního karate na celém světě. V současné době se Mistr Nishiyama a ITKF snaží o uznání tradičního karate mezinárodním olympijským výborem jako olympijského sportu.

Mistr Nishiyama pracuje na nové knize o karate pro instruktory. Cítí že v mnoha zeměpisně větších zemích než U.S., jsou sklony k nedostatku spolupráce mezi instruktory a jejich vyučovací metody nemohou být stejné kvůli velké vzdálenosti. Stále cestuje po světě a vyučuje karate. V současné době je předseda AAKF a prezident ITKF a je jedním z nositelů 9. danu v karate. Bydlí v Los Angeles se svou ženou a třemi dcerami. V roce 2001 bude již potřetí vést seminář v České republice.

Jigoro Kano

Profesor Dr. Jigoro Kano, tvůrce judo a zakladatel Kodokanu (škola judo v Tokiu) se narodil roku 1860 nedaleko města Kobe, odkud však jeho rodina přesídlila roku 1871 do Tokia.

V té době procházelo Japonsko periodou velkých, zásadních změn s nimiž se samozřejmě měnil i způsob života celé říše a jejích obyvatel. Změnou státního zřízení roku 1868 se rozpadl Šogunát Tokugava a bylo znovuzřízeno císařství – změnily se samozřejmě i životní podmínky, a to tím spíše, že nový císař určil nový směr, kterým se nyní mělo Japonsko dát: měla to být cesta západní kultury, cesta, kterou šla Evropa a Amerika.

Současně se zhroucením dosavadního feudálního státního zřízení byly odsouzeny k zániku nejen jeho přečetné nedostatky, nýbrž vše, včetně vyspělé japonské kultury.

Zákon, kterým bylo roku 1871 zakázáno nosit meče, vyvolal rychlý úpadek všech druhů válečnického umění, z čehož ovšem nebylo a ani nemohlo být vyňato jiu-jitsu. Různé školy jiu-jitsu, podporované některým samurajským rodem, se rázem ocitly na pokraji úpadku.

Jigoro Kano byl v mládí velmi slabý, avšak velmi hrdý, než aby byl ochoten snášet všechna příkoří svých silnějších vrstevníků, od nichž musel leccos vytrpět. Chtěl nějakým způsobem zvýšit svou sílu do té míry, aby se vyrovnal svým násilnickým vrstevníkům, nebo je dokonce předčil. Slýchal občas, že existuje jakési zvláštní bojové umění, s jehož pomocí může malý a slabý člověk překonat daleko silnějšího útočníka. To byl důvod, proč se malý Jigoro Kano rozhodl naučit tomuto umění.

Úpadek starých škol jiu-jitsu zbavil jejich učitele dosavadního zaměstnání, takže jim nezbylo, než hledat si obživu někde jinde. Nebylo proto právě snadné nalézt dobrého učitele jiu-jitsu. Mladý Kano však hledal vytrvale: podařilo se mu nalézt výborného mistra jiu-jitsu Teinosuke Yagi, který ho naučil základům svého umění. Kano toužící po důkladném poznání tohoto starého umění, se postupně sešel s dalšími učiteli Hachinosuke Fukudou a Masamito Iso ze školy Šinyo-Ryu a Tsunetoši Iikubou ze školy Kito-Ryu a byl těmito třemi vynikajícími učiteli zasvěcen do tajů umění obou zmíněných škol. Po letech pečlivého studia a pozorných úvah založil Jigoro Kano roku 1882 – ve svých dvaadvaceti letech – vlastní školu, kterou nazval Kodokan a v níž začal vyučovat svému vlastnímu systému, který místo jiu-jitsu nazval jménem judo. Mladého učitele nutila jeho neukojitelná touha po poznání k dalšímu studiu a zkoumání tajů dalších škol jiu-jitsu. Pro tento účel nelitoval nikdy energie a všechen volný čas, který mu zbyl po splnění jeho učitelských povinností, věnoval vyhledávání a navštěvování třeba i vzdálených mistrů, jen aby se od nich naučil něčemu novému, co dosud neznal. A tak se mladý Jigoro Kano stal ve svém oboru uznávaným mistrem a dosáhl v něm takové úrovně jako dosud nikdo před ním.

Čím více Kano studoval jiu-jitsu, tím více se utvrzoval ve svém poznání, že je to nejen velmi zajímavé umění, mající možnost velkého uplatnění v praktickém životě, nýbrž i velmi dobrý prostředek pro trénink a vývoj těla i ducha.Toto poznání ho přivedlo na myšlenku využít tohoto umění v podstatně širším měřítku. Nejdříve ovšem bylo nutno staré umění upravit. Starý systém jiu-jitsu nebyl totiž dostatečně rozvinut a upraven pro tělesný, psychický a morální trénink a vývoj. Každá ze starých škol jiu-jitsu měla své přednosti i nedostatky a tak dospěl Kano k závěru, že nejlépe bude vybrat si principy několika škol, a tak položit základy, na nichž by bylo možno postavit nový systém jiu-jitsu, třeba jen pro trénink a sebeobranu v praktickém životě.

Tento nový systém nazval Kodokan-Judo. Nový název pro svůj systém zvolil Kano místo dosud užívaného názvu jiu-jitsu proto, že jeho systém nebyl už jen dosavadním jiu-jitsu. Kano samozřejmě učil „jitsu“, učil je však zároveň s „do“, což je „cesta“ nebo „princip“.

Tento nový název se velmi brzy vžil přesto, že před tím, než jej začal pro svůj nový systém užívat Jigoro Kano, užívala tohoto názvu jen jediná ze všech japonských škol, a to škola Yikišin-Ryu. Kano si pro svůj systém zvolil toto málo užívané jméno úmyslně: chtěl tím odlišit svou novou školu od všech starých.

Protože přece jen ji založil na tom, čemu se naučil od starých mistrů jiu-jitsu, nepovažoval Kano za správné vybrat si název, který by neměl nic společného a neupomínal na staré bojové umění japonské tradice.

Rovněž proto, aby nezůstal při běžném a užívaném názvu jiu-jitsu, měl Kano pádné důvody. Jedním z nich je skutečnost, že některé školy jiu-jitsu s oblibou dávaly přednost příliš tvrdým chvatům, které velmi často skončily zraněním, takže mnoho lidí dospělo k závěru, že jiu-jitsu je velmi surové a nebezpečné. V tělocvičnách různých škol, kde nebyl vždycky dostatečný dozor nebo kde nebyl výcvik veden morálně vyspělými cvičiteli a dobrými pedagogy, zacházeli starší žáci zbytečně tvrdě se začátečníky, čímž přispěli ke vzniku názoru, že jiu-jitsu vychovává z mladých lidí rváče a vede k zesurovění jejich povah.

To tedy byly důvody, které profesora Kano vedly ke zvolení názvu judo, k němuž ještě připojil slovo Kodokan, aby odlišil svůj systém od judo, kterému kdysi učila škola Yikišin-Ryu.

Kodokan

Když roku 1882 založil Jigoro Kano svůj Kodokan, nalezl pro něj útočiště ve starém buddhistickém chrámu, kde měl k disposici malou místnost s dvanácti rohožemi rozměrů 25 x 35 cm, na nichž v prvém roce cvičilo jen devět žáků. Dnešní Kodokan má velkou sedmipatrovou budovu, v níž je jedna velká a několik menších cvičebních hal, jejichž podlahy jsou vyloženy tatami v celkové výměře kolem tisíce čtverečních metrů. Počet lidí, zabývajících se studiem judo, dosahuje jen v Japonsku asi dvanácti miliónů, nehledě na to, že judo je dnes rozšířeno po celém světě.

I největší sen posledních let života profesora Jigoro Kano se splnil, byla ustanovena Mezinárodní federace judo (FIJ), jejímž předsedou je syn profesora Kano - Dr. Risei Kano, který je zároveň předsedou Kodokanu, hlavního sídla této světové federace a nejvyšší školy judo. Kromě zmíněné světové federace existují kontinentální unie ve všech světadílech a národní federace ve státech, kde se judo studuje.

Je samozřejmé, že Jigoro Kano musel překonat celou řadu překážek, neboť jeho myšlenka nenašla hned pochopení a mnoho nepřátel se snažilo zmařit jeho úsilí.

Boj o přežití

Roku 1886 získal Kodokan dramatickým způsobem nesporné prvenství a dokázal svou převahu navzdory všem konkurenčním školám a pochybovačům. V té době začaly znovu oživovat staré školy jiu-jitsu. Japonská policie si uvědomila nesmírný význam tohoto sebeobranného umění v boji se zločinci, a tak došlo k tomu, že tokijské policejní ředitelství začalo projevovat zájem o oživení tohoto zapomínaného umění a obnovení jeho škol.

Nové Kodokan-Judo se rázem ocitlo ve středu velké pozornosti úřadů i veřejnosti. Jeho vysoké zásady a vyspělá morálka, a tudíž i kladné výchovné působení byly všeobecně oceňovány; na praktický význam v boji se však hledělo poněkud skepticky, a to hlavně proto, že většina starých učitelů jiu-jitsu hovořila o tomto novém systému dosti pohrdavě. V čele nepřátel judo stál bývalý vedoucí učitel jiu-jitsu Hikosuke Tosuko, který byl mluvčím velké skupiny svých žáků a následovníků. Přirozeným důsledkem činnosti těchto lidí bylo ostré soupeření a napjatý vztah mezi školou Totsuko-Ryu a Kodokanem.

Posléze došlo k vyvrcholení tohoto soupeření. Roku 1886 bylo na popud ředitele tokijské policie uspořádáno utkání mezi oběma školami. Význam tohoto utkání byl nesmírný, byla to vlastně rozhodující bitva, neboť tu nešlo o nic menšího než o uznání a život tohoto nebo onoho systému a případná porážka by jistě znamenala konec Kodokanu.

V utkání, na které vyslaly obě školy po patnácti závodnících, oslavil Kodokan nebývalé vítězství: jen dva zápasy skončily nerozhodně, ve všech ostatních zvítězili reprezentanti Kodokanu. Toto rozhodné a dokonale přesvědčivé vítězství zajistilo Kodokanu nesporné prvenství před všemi školami jiu-jitsu, a to nejen pokud jde o vnitřní náplň a morální působení, nýbrž i o praktický význam v boji.

Zásady techniky Kodokan-Judo byly stanoveny už roku 1887, jeho vnitřní náplň však byla zdokonalována, až konečně byla definitivně stanovena roku 1922. Téhož roku byla založena Kulturní společnost Kodokan a bylo ustanoveno společenské hnutí s hesly Seriyoku-Zenyo (v překladu „maximální efektivnost“ nebo „co nejúčinněji“) a Jita-Kyoei, (t. j. „vzájemné dobro a všeobecný prospěch“).

V této době se mistr Kano setkal s mistrem KARATE-DO Gichinem Funakoshim, mistr Kano byl nadšen Funakoshiho technikou a často ho zval do svého dojo. Tak se do Kodokanu od Funakoshiho dostává technika úderů a kopů mnohem vyšší úrovně. Přátelství obou mistrů ovlivnilo též i Funakoshiho pojetí KARATE-DO a bylo ukončeno až jeho smrtí 26. 4. 1957.

Japonští instruktoři předvedli poprvé v Evropě v roce 1901 své ukázky jiu-jitsu v Londýně. Následně zde byla zahájena výuka jiu-jitsu a založen institut BUDOKWAI. V letech 1907 – 1910 byla zahájena výuka jiu-jitsu v Praze. První světová válka přerušila rozvoj juda ve světě. Výcvik však pokračoval v některých armádách. Po ukončení války zahájili v Evropě různí instruktoři výuku jiu-jitsu, které se rozšířilo ve Velké Británii, Francii, USA, Švýcarsku a Německu.

Počátky Jiu-Jitsu v ČR

Rok 1919 je označován jako vznik organizovaného juda v ČSR. Vojenská tělovýchovná škola zařazuje do programu výcviku pro léta 1922 – 1926 výcvik jiu-jitsu. V roce 1930 byly v Praze zahájeny pravidelné kurzy pro vysokoškoláky v tělocvičně Marathon v Černé ulici pod vedením Adolfa Lebedy. V roce 1933 byl založen první samostatný oddíl jiu-jitsu ve VŠ Praha pod vedením Ing. O. Pecáka. V Brně již v té době vedl výcvik jiu-jitsu F.S.Dobó, který sehrál v historii čs juda význačnou roli. V roce 1933 ČSR poprvé navštívil i zakladatel juda profesor Jigoro Kano, který vedl své propagační kurzy a v Praze předvedl instruktáž na VŠ Praha.V roce 1934 zahájil výcvik ve VŠ Praha v Marathonu F.S.Dodó. V Plzni byl založen samostatný oddíl jiu-jitsu při BC Star Plzeň.

30. 11. – 2.12.1934 bylo první Mistrovství Evropy v Drážďanech, byla založena Evropská unie juda se sídlem v Berlíně. Zakládajícím členem byla i ČSR.

3. 4. 1936 byl založen Československý svaz jiu-jitsu. Prvním předsedou byl zvolen profesor Dr. František Smotlacha. Při cestě na OH v Berlíně navštívil ČSR podruhé prof. Dr. Jigoro Kano. Přednáškami a instruktážemi zahájil výcvik juda ve školním roce 1936 – 1937 ve VŠ Praha.

Zakladatel JUDA prof. Dr. JIGORO KANO zemřel v roce 1938.

Koncem roku 1956 byl dán nový směr československé tělovýchově. Byl ustanoven Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV) a vznikl pod touto organizací také Československý svaz juda.

Na zasedání MOV v Římě bylo přijato judo mezi olympijské sporty a bylo zařazeno na pořad olympijských her v Tokiu 1964.

V roce 1993 po rozdělení republiky vzniká Český svaz juda.

šermíř Šinmen Musaši 24

Kenšin (šermíř), či kengo (velký šermíř), Šinmen Musaši No Kami Fudžiwara No Genšin, či jak je běžně známý, Mijamoto Musaši, se narodil ve vsi Mijamoto v provincii Mimasaka r.1584. Musaši je jméno oblasti jihozápadně od Tókja, a Titul “No Kami” znamená šlechtice z této oblasti, zatímco Fudžiwara je jméno víc než tisíc let staré šlechtické rodiny (Fudžiwarové v 10.století uchvátili prakticky veškerou moc ve státě; pak o ní zase přišli).

Byl jedním z nejlepších šermířů své doby.

V r.1643 se stáhl do ústraní, do jeskyně zvané Reigendo. Tam napsal Go Rin No Šo, adresované jeho žákovi Teruo Nobuyukimu (známému též pod jménem Teruo Magonojo) několik týdnů před smrtí 19.května 1645.

Jaká jsou tajemství v bojových umění ?

Osvícení v zenu neznamená jen změnu v chování, ale především a hlavně uvědomění si povahy, podstaty obyčejného života. Konečným bodem je počátek; velkým výdobytkem je prostota.

Tajné učení školy Itto ryu, Kiriotoši, je první technika z několika set. Učí Ai uči – tj., tnout soupeře zároveň s tím, jak on tne tebe. To je to konečné, poslední “načasování”..zbavení se hněvu, zlosti. Znamená to nakládat se soupeřem jako s čestným hostem. Znamená též vzdát se života nebo odhodit strach.

První technika je poslední technikou, začátečník a mistr si počínají stejně. Vědění tak opsalo celý kruh.

Není tajného učení či umění vše závisí od pochopení a procvičení cesty studentem .

Doplňující informace k této otázce získáte v historii Karate do v části Reimyo – Tode.

Co je dvojí cestou válečníka ?

Jsou různé Cesty. Je Cesta spásy zákonem Buddhy, Cesta Konfuciova, řídící Cestu učení, a Cesta léčení (doktora), básnická Cesta Waka, Cesta čaje, Cesta lukostřelby, a (cesty) mnoha dalších umění a dovedností. Každý provozuje to, k čemu cítí sklon.

Říká se, že válečníkova Cesta je dvojitá Cesta pera a meče, a válečník by měl ochutnat obě z nich. A i když člověk nemá (k tomu) žádnou přirozenou schopnost, může být válečníkem, upře-li se s vytrvalostí k oběma (těmto) složkám Cesty. Obecně řečeno, Cestou válečníka je rezolutní přijetí smrti.

Student bojových umění by se neměl soustředit pouze na zvládnutí principů technik boje, ale měl by studovat filosofii cesty (BUSHIDO), i v civilním studiu je nutné se snažit o dosažení co nejhlubších znalostí (cesta pera) – v dnešní době se nejedná jen o kaligrafii.

Co je cestou válečníka ?

Je jen několik mužů, kteří mohou rychle odpovědět na otázku “Co je Cestou válečníka ?” Ti ostatní odpovědět nemohou, protože to neví ve svých srdcích.

Z toho vidíme, že nesledují Cestu válečníka. Cestou válečníka je míněna smrt.

To znamená zvolit si smrt všude tam, kde je volba mezi životem a smrtí. Bušido neznamená nic jiného než toto. Znamená to vidět skrz věci, být pevně rozhodnutý.

Přísloví jako: “Umřít bez uskutečnění svého záměru znamená umřít zbytečně”, pochází ze slabého Bušida z Kjóta a Osaky. Tito lidé jsou nerozhodní v tom, když jde o to, zda se držet svého originálního plánu, jsou-li vystaveni volbě život-smrt.

Každý člověk chce žít. Jejich teoretizování však stále nespouští z mysli možnost zůstat žít (neuskutečnil-li jsem svůj záměr). Říkají, že (starý názor): “Muž, který nadále žije, poté, co mu nevyšel jeho záměr”, je bezcitná definice. Říkají, že umřít, protože jsem neuspěl, znamená umřít zbytečně – to je (jejich) šílený názor.

(Podle nás) umřít, protože jsem neuspěl, není nic ostudného. Je to ta nejdůležitější věc v Cestě válečníka. Udržujíc si správného ducha od rána do noci, jsa navyklý na ideu smrti, a rozhodnutý ve věci smrti, a považujíc se za mrtvého, stávajíc se tak jedním s Cestou válečníka, identifikujíc se tak s ní, můžeš prožít život bez možnosti neúspěchu a (můžeš) vykonávat svůj úřad správně”.

Čtyři přísahy studenta bojových umění:

“Chceš-li se do něčeho pustit, dřív, než začneš, fixuj svou pozornost na Čtyři přísahy a nechej sobectví za sebou. Tak nemůžeš neuspět.”

Čtyři přísahy jsou:

• Vždy ber v ohled, a měj v úctě, Cestu Válečníka.

• Buď užitečný svému pánovi.

• Respektuj rodiče.

• Překroč lásku a hoře, existuj pro dobro člověka

Čtyři cesty ... Jsou čtyři Cesty, jimiž lidé jdou životem: jako gentlemani, rolníci, řemeslníci a obchodníci.

Cesta rolníka. Používajíc zemědělské nástroje, vidí, očima sledujícíma střídání ročních dob, přechod jara v podzim.

Cesta obchodníka. Výrobce vína získává své ingredience a dává je dohromady, aby pak měl z čeho žít. Cestou obchodníka je vždy žít tak, aby nabýval zisk.

Gentleman – válečník, nosící výzbroj, zbraně své Cesty. Cestou válečníka je zvládnout účinnost a výhody jeho zbraní. Jestliže gentleman nemá rád strategii, nebude umět ocenit prospěch, užitek, výhodu zbroje; nemá tedy v ní (strategii) mít zálibu?

Cesta řemeslníka. Cestou tesaře je stát se výkonným v užívání svých nástrojů, nejdřív aby šikovně a správně rozměřil své plány, a potom aby podle těchto plánů zhotovil své dílo. Tak jde životem. To jsou čtyři Cesty gentlemana, rolníka, řemeslníka a obchodníka.

Cesta je ve všem.

Cesta válečníka nezahrnuje jiné Cesty, jako je Konfuciánství, Buddhismus, určité tradice, umělecké počiny a tanec. Ale i když tyto cesty nejsou součástí (mé) Cesty, znáš-li dobře Cestu, uvidíš ji ve všem.

Čas a načasování:

Načasování je důležité v tanci a hudbě, protože ty mají rytmus jedině, je-li načasování dobré. Načasování a rytmus jsou obsaženy i ve vojenských uměních, střelbě z luku a muškety, a při jízdě na koni. Načasování je ve všech dovednostech a schopnostech.

Načasování je i v Prázdnotě.

Tři metody jak předejít nepřítele:

První metodou je předejít ho (svým) útokem. To se nazývá Ken No Sen - otevřít ho, načnout ho.

Druhou metodou je předejít ho, když on zaútočí. To je zváno Tai No Sen - počkat na iniciativu.

Třetí metodou je, když oba, ty i nepřítel, zaútočíte současně. To je Ta Tai No Sen - doprovodit ho a předejít ho

V současné terminologii se používá termínů v OJI – WAZA techniky odpovědi:

KAKE – NO - SEN – před fyzickým pohybem, v myšlence soupeře na útok,

TAI – NO - SEN – v počátku fyzického pohybu,

GO - NO – SEN - po startu soupeřova útoku, po začátku fyzického pohybu.

Zásady studia cesty:

Cvičíš-li se denně, ve dne v noci ve strategii školy Iči, tvůj duch se přirozeně rozšíří. Takto se strategie bitev i strategie boje muže proti muži rozšíří ve světě. Poprvé jsou obě spolu zachyceny v těchto pěti knihách. Toto je Cesta pro muže, kteří se chtějí učit mou strategii:

• Neuvažuj, nemysli nepoctivě.

• Cesta je ve (stálém) tréninku.

• Seznam se pořádně s každým uměním.

• Poznej Cesty všech profesí.

• Rozlišuj mezi ziskem a ztrátou ve světských věcech.

• Rozvíjej intuitivní posuzování všeho a porozumění všemu.

• Vnímej (ony) věci, které nemohou být viděny.

• Věnuj pozornost i maličkostem.

• Nedělej nic, co je neužitečné (co nemá význam).

Postoj

Zaujmi postoj s hlavou vztyčenou, avšak nehledící vzhůru, ani nesehnutou, ani nenahnutou na tu či onu stranu. Tvé čelo a prostor mezi tvýma očima by měli být prosty vrásek. Nenechej oči koulet ani jim nedovol mrkat, ale lehce je přivři. S rysy obličeje uklidněnými, drž linii nosu přímo vpřed, s pocitem lehce se rozšiřujících nozder. Linii zad drž rovně; vlož ráznost do své “ofiny” (vlasů nad čelem) a stejně tak dolů, od ramen skrze celé tělo. Povol ramena a aniž by půlky zadku trčely ven, vlož sílu do nohou od kolen po špičky prstů. Zpevni podbřišek, aby ses neohýbal v bocích. Vetkni meč-společníka do svého pásu u břicha tak, aby nebyl volný – to se nazývá “vetknutím”.

Pohled

Ve strategii je důležité vidět vzdálené věci jakoby byly blízké, a zaujmout distancovaný pohled (pohled z dálky) na věci blízké.

Uhlaď dvojnásobného ducha srdce a mysli, vyostři dvojnásobný upřený pohled percepce a zraku. Jestliže tvůj duch není ani v nejmenším zastřen, jsou-li mraky zmatku úplně pryč, tam je pravá prázdnota.

V mé strategii držím ducha a tělo rovnou, přímo, a způsobuji, že nepřítel se musí kroutit a všelijak ohýbat. Nezbytnou podstatou je zvítězit tím, že (za)útočím na nepřítele když jeho duch klesá. Toto řádně prostuduj.

Je důležitá zbraň ?

Je možné vyhrát bez meče. Je též možné třímat dlouhý meč a (přece) nevyhrát. Různé metody nelze vypsat. Intensivně cvič.

Je vhodné studovat jen jednu cestu ?

Ve strategii musíš znát i Cesty jiných škol, a proto v této knize Větru píši i o odlišných tradicích strategie.

Bez znalosti Cest jiných škol je obtížné pochopit podstatu mé školy Iči.

Abys dosáhl pravé Cesty strategie, jako válečník musíš řádně studovat i jiná bojová umění a ani v nejmenším se neodchýlit z Cesty válečníka. S duchem usazeným shromažďuj praxi den po dni, hodinu po hodině.

Poznej podstatu (Cesty) a (to) s upřímností, přímostí jako základem a s pravým duchem jako (s) Cestou. Provozuj (užívej) strategii zeširoka, správně a otevřeně.

A pak se dostaneš k tomu, že začneš přemýšlet o věcech v širším smyslu a berouc prázdnotu jako Cestu, uvidíš Cestu jako prázdnotu.

V prázdnotě je dobro, ne zlo. Moudrost existuje, princip existuje, Cesta existuje, duch je nicota.

Pravou Cestou šermu mečem je umění, dovednost porazit nepřítele v boji a nic víc než to. Nabudeš-li a přilneš-li k moudrosti mé strategie, nebudeš nikdy pochybovat o tom, že zvítězíš.

Uvažování o mnoha způsobech setnutí nepřítele je omylem. Začneme tím, že zabíjet není Cestou lidstva. Zabíjení je stejné pro lidi, kteří něco vědí o boji, i pro ty, kdo o něm neví nic. Je stejným pro ženy i děti a neexistuje (tedy) mnoho různých metod.

Můžeme mluvit o různých taktikách jako je probodnout či sklát, ale o dalších už mluvit nelze (další už nejsou).