Základní koncepce stylu Shotokan
Okinawa-te:
Když přišel mistr Funakoshi roku 1922 do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla rozhodně ovlivnit obrat okinawského Karate. Na Okinawě bylo až do tohoto okamžiku běžné zakládat vlastní styly výběrem metod z hlavního systému, které se pak sami považovali za důležitější než hlavní systém. Tak vzniklo Okinawa-te z nesmírného množství metod a technik, takže nebylo pro žádného jednotlivce možné je všechny ovládnout.
Přesto se mistři ve svém vyučování koncentrovali na osobní těžiště z celkového systému a učili - aniž založili vlastní styl - své vlastní pojetí bojového umění. Ti všichni čerpali z obrovského systému - z Okinawa-te - kterému zůstalo podřízeno každé osobní pojetí. Potom však, pokud bylo hodnotné, bylo samozřejmě převzato do hlavního systému a uchováno.
Pouze podle území, kde mistři bydleli se rozlišovalo Okinawa-te na Shuri-te, Tomari-te a Naha-te.
Původ Funakoshiho Karate:
Mistr Funakoshi patřil k velkým expertům okinawského bojového umění. Více než třicet let byl žákem Shorin-ryu. Cvičil nejprve pod vedením mistra Yasutsune Itosu a Yasutsune Azata styl Shuri-te a potom pod vedením mnoha dalších mistrů Tomari-te (Sokon "Bushi" Matsumura).
Znal nesmírný rozsah Okinawa-te lépe než kdokoli jiný a věděl o nedotknutelnosti hlavního systému. V příslušných školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata. Podle toho na co kladl těžiště učitel školy. Nikdo se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se pouze doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké škály možností
Prostřednictvím dlouholetého výzkumu okinawských systémů měl mistr Funakoshi hluboký přehled o možnostech v nich obsažených. Když ale přišel do Japonska, narazil na novou mentalitu, která znemožňovala učení bojového umění podle starých okinawských vzorů.
Situace v Japonsku:
V Japonsku právě probíhal proces odlučování bojových umění od tradice a ta byla nabízena jako konzumní zboží, protože tím bylo možné dosáhnout rychlejšího šíření a přirozeně i osobní výhody. K tomu byl potřeba pevně ohraničený, konkurenceschopný styl, který by byl střižený pro potřeby trhu a který by vydržel konfrontaci s jiným stylem. V tomto změněném pojetí začal mistr Funakoshi v Japonsku vyučovat.
Od začátku bylo jasné, že nemůže své japonské žáky nadchnout tím, co doposud platilo v okinawském karate. Moderní Japonci hledali návaznost na konzumně orientovaný svět a byly sžíráni touhou nahradit kvalitu kvantitou. Karate jako cesta (do), mohlo v té době v Japonsku jen těžko přežít. Potřebovalo sportovní aspekt, vnější přitažlivost. Mistr Funakoshi se tomu dlouho bránil, protože tušil, že by tím karate mohlo ztratit svůj obsah. Hledal možnosti, které by mu dovolili obojí spojit do jednoho.
Základ Funakoshiho výuky karate:
Jeho vyučování se v podstatě skládalo z kata a bunkai (aplikace) a stavělo na principech okinawského Shuri-te školy mistra Itosu. Aby dovedl techniky k dokonalosti nechal cvičit kihon (základní škola) a práci s makiwarou (úderová deska).
Kumite - nové formy...
Nejvýznamnější novotou bylo, že nakonec dovolil, aby do cvičení byly zařazeny kromě kata-bunkai a kata-kumite i jiné formy kumite, které se postupem času staly pevnou součástí tréninku. Tak vzniklo:
- Gohon-Kumite
- Sanbon-Kumite
- Kihon-Ippon-Kumite
- Jiyu-Ippon-Kumite
- Jiyu-Kumite
Mistr Funakoshi od začátku usiloval o učební systém, který by zajišťoval také v budoucnu přístup ke karate jako celku a aby cvičení nevyústilo v pouhé úsilí o formu.
Kata...
Okinawskou metodu - hitokata sannen, tj. jedna Kata za tři roky - nebylo v Japonsku možné zavést. Trvalo téměř 15 let, než se mistr Funakoshi konečně rozhodl zredukovat ve své škole kata. Ve své první publikaci "Ryukyu Kempo Karate" (1922) popisuje ještě kata:
Pinan 1-5, Naihanchi 1-3, Bassai sho, Kushanku-dai, Kushanku -sho, Gojushiho, Sesan, Chinto, Chinte, Jün, Jion, Jitte, Wanshu, Wandau, Rohai, Jumu, Wando, Sochin, Niseshi, Sanseru, Suparinpei, Wankuwan, Kokan, Unsu
Toto je pestře namíchaný systém, ve kterém jsou zahrnuty všechny okinawské školy, ale jako učební metoda to bylo příliš široké. Teprve ve své poslední knize ustanovil Funakoshi pevně ve svém systému počet kata na 15. V tomto systému použil:
Heian-kata ... k výuce stupňů kyu (v té době bylo 5 kyu stupňů)
Tekki-kata ... k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky
Bassai a Kanku ... se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému
Hangetsu ... převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei
Empi ... měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbáni se a rychlost
Jitte ... učila principy obrany (práci svalů při obraně, spojené s tokem energie a postojem)
Jion ... obsahoval přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu
Gankaku ... zahrnovala psychologický aspekt bojovníka - zanshin (duchapřítomnost), yomi (předvídání) a suki (využití šance)
Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému a jeho žáci měli šance se rozvíjet v libovolném směru, až se sami stanou zkušenými mistry.
Z velkého množství bodů na těle (kyusho) vybral ty, které bývají napadány v kata typických pro styl, a sestavil je do systému, který nazval Jintai-kyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (kime).
