Gichin Funakoshi
Narodil se roku 1868 na Okinawě. V dětství bydlel u svého dědečka Gifu, který byl známý konfucianský učenec. Už během školní docházky se setkal s mistrem Anko Azato (Yasutsune Azato Peichin) a začal u něho s výukou v Karate-do.
V té době cvičil karate tajně, a to vyžadovalo, aby navštěvoval svého učitele v noci. U Azata býval často na návštěvě mistr Itosu, se kterým se bavili i o filozofických aspektech bojového umění.
Funakoshi se stal učitelem na vyšší škole v Naha, kde v roce 1901/1902 vedl demonstraci karate u příležitosti návštěvy japonského školního komisaře, jehož zpráva přiměla ministerstvo kultury k zavedení karate jako součásti učebního plánu na okinawských školách. V následujících letech docházelo k četnějším kontaktům mezi významnými japonskými osobnostmi a okinawským karate, ve kterém Funakoshi začínal hrát stále významnější roli.
Po třiceti letech školní výuky požádal Funakoshi o uvolnění a věnoval se plně bojovým uměním. V roce 1916 uspořádal demonstraci karate v Kyotu a v roce 1921 pro japonského prince Hirohita. Okinawští mistři začali ztrácet kontrolu nad svým uměním.
V roce 1922 byl Funakoshi vybrán, aby představil karate v Japonsku. Zároveň měl získat úctu okinawskému národu a důstojně jej v cizině zastupovat (Funakoshi byl nejen mistrem bojových umění, ale i mistrem kaligrafie a básnického umění, zběhlý v japonském jazyku a v okinawské kultuře). Měl Japoncům splnit jejich 300 let staré přání - uvolnit tajemství starého okinawského Tode. Z Japonska se Funakoshi už nikdy nevrátil. Tehdy 53-letý mistr zde věnoval zbytek svého života šíření Karate-do.
Jeho začátky v Japonsku byly velmi těžké. Přes den si vydělával příležitostnou prací a večer učil své první žáky. V roce 1924 založil první karate klub při Keio univerzitě a poté následovaly další školy a univerzity.
Během krátké doby vzbudil pozornost četných prominentních kruhů japonského Budo, mezi jinými také legendárního Jigoro Kano - zakladatele juda. Celý život spojovalo oba mistry hluboké přátelství. Říká se, že mistr Funakoshi poté, co Kano roku 1938 zemřel, se každé ráno na počest velkého mistra poklonil směrem ke Kodokanu.
Kanova opatření všechno zmodernizovat velmi ovlivnila Funakoshiho tradiční pojetí bojových umění. Velmi nadšen byl například Kanovou stupnicí danů. Cesta mistra Funakoshiho nakonec vedla k založení jím nezamýšleného stylu Shotokan.
Ve 30. letech se bojové umění velmi rozšířilo a poptávka po učitelích byla velká. Mnoho mužů přicházelo z Okinawy do Japonska, ale jen málo z nich byli učitelé karate. Otvírali Dojo a učili žáky v technice uličního boje, porušovali veškeré zásady karate, což vedlo k tomu, že karate získalo velmi špatnou pověst.
Funakoshiho soukromé dojo se však těšilo dobré pověsti i v nejvyšších kruzích Tokya, neboť své žáky si pečlivě vybíral. Dbal neustále na to, aby oslovoval i duchovní vrstvy Tokya, a proto byly mezi jeho žáky mnozí, kteří zvládali toto umění i po vnitřní (duchovní) stránce.
Funakoshi zemřel 26. dubna 1957.
Ke konci života sestavil 20 pravidel (Shoto Nijukun), k jejichž zachovávání vyzýval viz ..
Základní koncepce stylu SHOTOKAN
Když mistr Funakoshi přišel do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla ovlivnit okinawské karate. Na Okinawě bylo běžné zakládat vlastní styly výběrem metod (kat) z hlavního systému. Nebylo v silách žádného jednotlivce je všechny ovládnout. Každé osobní pojetí však zůstávalo podřízeno hlavnímu systému, pokud však bylo hodnotné, bylo zpět do hlavního systému převzato a uchováno. Ve školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata (jedna kata se cvičila i 3 roky, než se přistoupilo k další). Nikdo z mistrů se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se jen doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké pestrosti možností.
V Japonsku ovšem nešlo vyučovat karate podle starých okinawských vzorů. Do cvičení postupně zařadil další formy kumite a počet kata stanovil na patnáct.
Kata specifická pro Shotokan:
Heian - shodan
Heian - nidan
Heian - sandan
Heian - yodan
Heian - godan
Tekki - shodan
Tekki - nidan
Tekki - sandan
Bassai - dai
Kanku - dai
Hangetsu
Enpi
Jitte
Jion
Gankaku
V tomto systému použil Heian - Kata k výuce stupňů Kyu a Tekki - kata k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky. Bassai a Kanku se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému.
Hangetsu převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei. Empi měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbání se a rychlost, zatímco Jitte principy obrany (práci svalů při obraně spojené s tokem energie a postojem). Jion učí přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu, zatímco Gankaku obsahuje psychologický aspekt bojovníka s Zanshin (duchapřítomnost), Yomi (předvídání) a Suki (využití šance).
Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému. Z velkého množství bodů na tělo (Kyusho) vybral ty, které bývají v kata napadány, a sestavil je do systému, který nazval Jintai-kyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v Kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (Kime).
Shotokan karate styl vykazuje extrémně silný vliv samurajů, který chybí všem ostatním směrům karate. Tento vliv se do Shotokanu dostal od Sokona Matsumury, který byl na Okinawě válečníkem vysokého řádu a velká osobnost Karate. Vnitřní linie jde přes Azata až k Funakošimu. Na Shorin-ryu a Shorei-ryu je zřetelně vidět čínský vliv.
Masatoshi Nakayama
Masatoshi Nakayama začal s karate na univerzitě Takushoku roku 1932, u mistra Funakoshiho. Zůstal ale pouze 4 roky, neboť v roce 1937 odjel do Číny a vrátil se teprve roku 1946. Karate v Shotokanu se díky Yoshitakově iniciativě změnilo a Nakayama byl neznámý. Karatisté starší generace Shotokanu jako právě Yoshitaka Funakoshi nebo Takeshi Shimoda dosáhli mezitím vysokého mistrovství, ale také žáci z Nakayamova ročníku jako Genshin Hironishi, Shigeru Egami, Hironishi Noguchi, Hidetaka Nishiyama nebo Isao Obata byli uznávané veličiny Shotokanu. Protože žádný ze starých sempai (vedoucích cvičitelů) nebyl už na živu, převzali vedení tréninků se souhlasem mistra Funakoshiho Genshin Hironishi a Shigeru Egami .
Když se tedy Nakayama vrátil z japonsko-čínské války byla v nově vzniklém Shotokan-ryu celá řada mistrů vynikající úrovně. Protože jim však šel z cesty, naučil se od některých karateků na univerzitě Takushoku nový styl, z nichž se zvláště Miyata Minoru (jeden ze žáků Yoshitaky Funakoshiho a Genshina Hironishiho) snažil vyučovat změny.
JKA - Nihon Karate Kyokai:
Krátce nato začal Nakayama na univerzitě Takushoku rozvíjet koncepce bojového karate. Tyto snahy byly nejprve ze strany většiny učitelů Shotokanu zesměšňovány. Přesto se mu podařilo získat pro svůj plán některé mistry Shotokanu, mezi nimi Hidetaku Nishiyamu a Isao Obatu. Spolu s nimi založil roku 1949 Nihon Karate Kyokai neboli JKA (Japan Karate Association). Cílem této organizace bylo vypracovat systém pravidel pro soutěžní karate a vyškolit instruktory, kteří měli následně tuto koncepci šířit.
Po mnohých těžkostech se podařilo Nishiyamovi uvést v život kurs instruktorů JKA a obsadit ho výběrovými sportovci. Nishiyamova rodina byla v japonské veřejnosti vysoce ceněna a on sám byl vynikající mistr karate. Díky jeho váženosti a velkému vlivu prohlásili dokonce učitelé jako Gogen Yamaguchi nebo Hironori Ohtsuka, že jsou připraveni v tomto kursu učit. Mistr Funakoshi, který byl také tázán, svou pomoc JKA odmítl.
Hlavní zásluhu na výchově této elitní skupiny měl bezpochyby právě Hidetaka Nishiyama, který je právem počítán k největším poválečným učitelům karate. Nishiyama byl také v padesátých letech nejvýznamnější osobností JKA, jako učitel předčil Nakayamu a v Japonsku byl kultovní osobností. I později, když se stal vedoucím instruktorem JKA Nakayama, zůstal Nishiyama uznávanou autoritou a nakonec se uchýlil v roce 1960 do USA, aby šel z cesty hrozícímu konfliktu s Nakayamou.
Sportovně profesionálním tréninkem, který byl v tomto kursu veden, si JKA vybudovala přední postavení a začala na následujících japonských mistrovstvích získávat všechny tituly. Členové mnoha univerzitních dojo byli nadšeni výkony mladých instruktorů JKA v závodech a přidávali se k nim. JKA nabízela tyto vynikající trenéry oproti úhradě univerzitám jako učitele a slibovala úspěchy na všech závodech. Kluby, ve kterých vyučovali instruktoři JKA, byly skutečně na soutěžích úspěšnější.
Mnoho univerzit se poté stalo členy JKA a nechávali se vychovávat jejími členy. Tímto způsobem se JKA pomalu rozšiřovala po celém univerzitním a vysokoškolském karate Japonska. Jenom dvě univerzity v Tokiu - Waseda a Keio si uchránili svoji nezávislost, neboť zde učili bývalí cvičitelé staré Funakoshiho školy mistrovo nesoutěžní karate. Byli však izolováni šířící se politikou JKA. Protože vedení univerzit ve Waseda a Keio odmítlo členství v JKA, dostali všichni studenti těchto univerzit roku 1955 zákaz tréninku v klubech JKA.
Roku 1955 převzal Masatoshi Nakayama celkové vedení JKA a Takagi Masatomo, Nakayamův spolužák z univerzity Takushoku se stal jejím ředitelem. Díky tomu mohla JKA roku 1964 opustit své malé Yotsuya Dojo a nastěhovala se do starého Kodokanu.
Představení JKA ale snili o tom, prosadit svoji koncepci karate na mezinárodní úrovni. Už roku 1957 byl Takauki Mikami vyslán jako instruktor JKA na Filipíny a roku 1958 odešel Hirokazu Kanazawa na Hawai, aby zřídil první zastoupení JKA na americké půdě. Roku 1960 ho následoval Hidetaka Nishiyama. Mnozí tito vysoce hodnocení mistři karate ztratili časem své nadšení pro JKA a začali samostatně hledat kořeny pravého karate-do.
HIDETAKA NISHIYAMA
Mistr Hidetaka Nishiyama je považovaný za jednoho z velikých mistrů a průkopníků japonského tradičního karate. Karate se začal učit v roce 1943 ve věku patnácti let, u mistra Gichina Funakoshiho, který uvedl Okinawské karate do Japonska. Po obtížném hledání založil mistr Funakoshi karate dojo v Tokiu. Sensei Nishiyama pokračoval v učení pod mistrem Funakoshi i při studiích na vysoké škole.
Později vedl výcvik čtyřicátého amerického strategického vzdušného comanda (SAC) v karate. Nakonec ho v roce 1953 pozvali do Spojených států, aby vyučoval na všech základnách SAC v U.S. a na Kubě.
Mistr Nishiyama se později stal jedním z původních zakladatelů Japonské asociace karate, domova proslulých instruktorů JKA. Školy, která vydala nejslavnější mistry karate na světě: Kanazawa, Enoeda, Shirai a Mikami. V 1960 vydal knihu "Karate: Umění boje prázdné ruky ". Která je ještě stále považována za nejlepší text v historii prodeje karatistické literatury. V roce 1961 se odstěhoval do Spojených států a založil Celoamerický karate svaz (AAKF). Později byl svaz přejmenován na Americký svaz amatérského karate. Je také členem mezinárodního svazu tradičního karate (ITKF), celosvětového řídícího orgánu tradičního karate.
AAKF pořádala první soutěže karate mezi U.S. a Japonskem v dějinách v roce 1964, tzv. Goodwill turnaj v Los Angeles. ITKF vznikla v roce 1975 a má napomáhat udržování shody ve výcviku tradičního karate na celém světě. V současné době se Mistr Nishiyama a ITKF snaží o uznání tradičního karate mezinárodním olympijským výborem jako olympijského sportu.
Mistr Nishiyama pracuje na nové knize o karate pro instruktory. Cítí že v mnoha zeměpisně větších zemích než U.S., jsou sklony k nedostatku spolupráce mezi instruktory a jejich vyučovací metody nemohou být stejné kvůli velké vzdálenosti. Stále cestuje po světě a vyučuje karate. V současné době je předseda AAKF a prezident ITKF a je jedním z nositelů 9. danu v karate. Bydlí v Los Angeles se svou ženou a třemi dcerami. V roce 2001 bude již potřetí vést seminář v České republice.
Jigoro Kano
Profesor Dr. Jigoro Kano, tvůrce judo a zakladatel Kodokanu (škola judo v Tokiu) se narodil roku 1860 nedaleko města Kobe, odkud však jeho rodina přesídlila roku 1871 do Tokia.
V té době procházelo Japonsko periodou velkých, zásadních změn s nimiž se samozřejmě měnil i způsob života celé říše a jejích obyvatel. Změnou státního zřízení roku 1868 se rozpadl Šogunát Tokugava a bylo znovuzřízeno císařství – změnily se samozřejmě i životní podmínky, a to tím spíše, že nový císař určil nový směr, kterým se nyní mělo Japonsko dát: měla to být cesta západní kultury, cesta, kterou šla Evropa a Amerika.
Současně se zhroucením dosavadního feudálního státního zřízení byly odsouzeny k zániku nejen jeho přečetné nedostatky, nýbrž vše, včetně vyspělé japonské kultury.
Zákon, kterým bylo roku 1871 zakázáno nosit meče, vyvolal rychlý úpadek všech druhů válečnického umění, z čehož ovšem nebylo a ani nemohlo být vyňato jiu-jitsu. Různé školy jiu-jitsu, podporované některým samurajským rodem, se rázem ocitly na pokraji úpadku.
Jigoro Kano byl v mládí velmi slabý, avšak velmi hrdý, než aby byl ochoten snášet všechna příkoří svých silnějších vrstevníků, od nichž musel leccos vytrpět. Chtěl nějakým způsobem zvýšit svou sílu do té míry, aby se vyrovnal svým násilnickým vrstevníkům, nebo je dokonce předčil. Slýchal občas, že existuje jakési zvláštní bojové umění, s jehož pomocí může malý a slabý člověk překonat daleko silnějšího útočníka. To byl důvod, proč se malý Jigoro Kano rozhodl naučit tomuto umění.
Úpadek starých škol jiu-jitsu zbavil jejich učitele dosavadního zaměstnání, takže jim nezbylo, než hledat si obživu někde jinde. Nebylo proto právě snadné nalézt dobrého učitele jiu-jitsu. Mladý Kano však hledal vytrvale: podařilo se mu nalézt výborného mistra jiu-jitsu Teinosuke Yagi, který ho naučil základům svého umění. Kano toužící po důkladném poznání tohoto starého umění, se postupně sešel s dalšími učiteli Hachinosuke Fukudou a Masamito Iso ze školy Šinyo-Ryu a Tsunetoši Iikubou ze školy Kito-Ryu a byl těmito třemi vynikajícími učiteli zasvěcen do tajů umění obou zmíněných škol. Po letech pečlivého studia a pozorných úvah založil Jigoro Kano roku 1882 – ve svých dvaadvaceti letech – vlastní školu, kterou nazval Kodokan a v níž začal vyučovat svému vlastnímu systému, který místo jiu-jitsu nazval jménem judo. Mladého učitele nutila jeho neukojitelná touha po poznání k dalšímu studiu a zkoumání tajů dalších škol jiu-jitsu. Pro tento účel nelitoval nikdy energie a všechen volný čas, který mu zbyl po splnění jeho učitelských povinností, věnoval vyhledávání a navštěvování třeba i vzdálených mistrů, jen aby se od nich naučil něčemu novému, co dosud neznal. A tak se mladý Jigoro Kano stal ve svém oboru uznávaným mistrem a dosáhl v něm takové úrovně jako dosud nikdo před ním.
Čím více Kano studoval jiu-jitsu, tím více se utvrzoval ve svém poznání, že je to nejen velmi zajímavé umění, mající možnost velkého uplatnění v praktickém životě, nýbrž i velmi dobrý prostředek pro trénink a vývoj těla i ducha.Toto poznání ho přivedlo na myšlenku využít tohoto umění v podstatně širším měřítku. Nejdříve ovšem bylo nutno staré umění upravit. Starý systém jiu-jitsu nebyl totiž dostatečně rozvinut a upraven pro tělesný, psychický a morální trénink a vývoj. Každá ze starých škol jiu-jitsu měla své přednosti i nedostatky a tak dospěl Kano k závěru, že nejlépe bude vybrat si principy několika škol, a tak položit základy, na nichž by bylo možno postavit nový systém jiu-jitsu, třeba jen pro trénink a sebeobranu v praktickém životě.
Tento nový systém nazval Kodokan-Judo. Nový název pro svůj systém zvolil Kano místo dosud užívaného názvu jiu-jitsu proto, že jeho systém nebyl už jen dosavadním jiu-jitsu. Kano samozřejmě učil „jitsu“, učil je však zároveň s „do“, což je „cesta“ nebo „princip“.
Tento nový název se velmi brzy vžil přesto, že před tím, než jej začal pro svůj nový systém užívat Jigoro Kano, užívala tohoto názvu jen jediná ze všech japonských škol, a to škola Yikišin-Ryu. Kano si pro svůj systém zvolil toto málo užívané jméno úmyslně: chtěl tím odlišit svou novou školu od všech starých.
Protože přece jen ji založil na tom, čemu se naučil od starých mistrů jiu-jitsu, nepovažoval Kano za správné vybrat si název, který by neměl nic společného a neupomínal na staré bojové umění japonské tradice.
Rovněž proto, aby nezůstal při běžném a užívaném názvu jiu-jitsu, měl Kano pádné důvody. Jedním z nich je skutečnost, že některé školy jiu-jitsu s oblibou dávaly přednost příliš tvrdým chvatům, které velmi často skončily zraněním, takže mnoho lidí dospělo k závěru, že jiu-jitsu je velmi surové a nebezpečné. V tělocvičnách různých škol, kde nebyl vždycky dostatečný dozor nebo kde nebyl výcvik veden morálně vyspělými cvičiteli a dobrými pedagogy, zacházeli starší žáci zbytečně tvrdě se začátečníky, čímž přispěli ke vzniku názoru, že jiu-jitsu vychovává z mladých lidí rváče a vede k zesurovění jejich povah.
To tedy byly důvody, které profesora Kano vedly ke zvolení názvu judo, k němuž ještě připojil slovo Kodokan, aby odlišil svůj systém od judo, kterému kdysi učila škola Yikišin-Ryu.
Boj o přežití
Roku 1886 získal Kodokan dramatickým způsobem nesporné prvenství a dokázal svou převahu navzdory všem konkurenčním školám a pochybovačům. V té době začaly znovu oživovat staré školy jiu-jitsu. Japonská policie si uvědomila nesmírný význam tohoto sebeobranného umění v boji se zločinci, a tak došlo k tomu, že tokijské policejní ředitelství začalo projevovat zájem o oživení tohoto zapomínaného umění a obnovení jeho škol.
Nové Kodokan-Judo se rázem ocitlo ve středu velké pozornosti úřadů i veřejnosti. Jeho vysoké zásady a vyspělá morálka, a tudíž i kladné výchovné působení byly všeobecně oceňovány; na praktický význam v boji se však hledělo poněkud skepticky, a to hlavně proto, že většina starých učitelů jiu-jitsu hovořila o tomto novém systému dosti pohrdavě. V čele nepřátel judo stál bývalý vedoucí učitel jiu-jitsu Hikosuke Tosuko, který byl mluvčím velké skupiny svých žáků a následovníků. Přirozeným důsledkem činnosti těchto lidí bylo ostré soupeření a napjatý vztah mezi školou Totsuko-Ryu a Kodokanem.
Posléze došlo k vyvrcholení tohoto soupeření. Roku 1886 bylo na popud ředitele tokijské policie uspořádáno utkání mezi oběma školami. Význam tohoto utkání byl nesmírný, byla to vlastně rozhodující bitva, neboť tu nešlo o nic menšího než o uznání a život tohoto nebo onoho systému a případná porážka by jistě znamenala konec Kodokanu.
V utkání, na které vyslaly obě školy po patnácti závodnících, oslavil Kodokan nebývalé vítězství: jen dva zápasy skončily nerozhodně, ve všech ostatních zvítězili reprezentanti Kodokanu. Toto rozhodné a dokonale přesvědčivé vítězství zajistilo Kodokanu nesporné prvenství před všemi školami jiu-jitsu, a to nejen pokud jde o vnitřní náplň a morální působení, nýbrž i o praktický význam v boji.
Zásady techniky Kodokan-Judo byly stanoveny už roku 1887, jeho vnitřní náplň však byla zdokonalována, až konečně byla definitivně stanovena roku 1922. Téhož roku byla založena Kulturní společnost Kodokan a bylo ustanoveno společenské hnutí s hesly Seriyoku-Zenyo (v překladu „maximální efektivnost“ nebo „co nejúčinněji“) a Jita-Kyoei, (t. j. „vzájemné dobro a všeobecný prospěch“).
V této době se mistr Kano setkal s mistrem KARATE-DO Gichinem Funakoshim, mistr Kano byl nadšen Funakoshiho technikou a často ho zval do svého dojo. Tak se do Kodokanu od Funakoshiho dostává technika úderů a kopů mnohem vyšší úrovně. Přátelství obou mistrů ovlivnilo též i Funakoshiho pojetí KARATE-DO a bylo ukončeno až jeho smrtí 26. 4. 1957.
Japonští instruktoři předvedli poprvé v Evropě v roce 1901 své ukázky jiu-jitsu v Londýně. Následně zde byla zahájena výuka jiu-jitsu a založen institut BUDOKWAI. V letech 1907 – 1910 byla zahájena výuka jiu-jitsu v Praze. První světová válka přerušila rozvoj juda ve světě. Výcvik však pokračoval v některých armádách. Po ukončení války zahájili v Evropě různí instruktoři výuku jiu-jitsu, které se rozšířilo ve Velké Británii, Francii, USA, Švýcarsku a Německu.
Co je cestou válečníka ?
Je jen několik mužů, kteří mohou rychle odpovědět na otázku “Co je Cestou válečníka ?” Ti ostatní odpovědět nemohou, protože to neví ve svých srdcích.
Z toho vidíme, že nesledují Cestu válečníka. Cestou válečníka je míněna smrt.
To znamená zvolit si smrt všude tam, kde je volba mezi životem a smrtí. Bušido neznamená nic jiného než toto. Znamená to vidět skrz věci, být pevně rozhodnutý.
Přísloví jako: “Umřít bez uskutečnění svého záměru znamená umřít zbytečně”, pochází ze slabého Bušida z Kjóta a Osaky. Tito lidé jsou nerozhodní v tom, když jde o to, zda se držet svého originálního plánu, jsou-li vystaveni volbě život-smrt.
Každý člověk chce žít. Jejich teoretizování však stále nespouští z mysli možnost zůstat žít (neuskutečnil-li jsem svůj záměr). Říkají, že (starý názor): “Muž, který nadále žije, poté, co mu nevyšel jeho záměr”, je bezcitná definice. Říkají, že umřít, protože jsem neuspěl, znamená umřít zbytečně – to je (jejich) šílený názor.
(Podle nás) umřít, protože jsem neuspěl, není nic ostudného. Je to ta nejdůležitější věc v Cestě válečníka. Udržujíc si správného ducha od rána do noci, jsa navyklý na ideu smrti, a rozhodnutý ve věci smrti, a považujíc se za mrtvého, stávajíc se tak jedním s Cestou válečníka, identifikujíc se tak s ní, můžeš prožít život bez možnosti neúspěchu a (můžeš) vykonávat svůj úřad správně”.
Čtyři přísahy studenta bojových umění:
“Chceš-li se do něčeho pustit, dřív, než začneš, fixuj svou pozornost na Čtyři přísahy a nechej sobectví za sebou. Tak nemůžeš neuspět.”
Čtyři přísahy jsou:
Vždy ber v ohled, a měj v úctě, Cestu Válečníka.
Buď užitečný svému pánovi.
Respektuj rodiče.
Překroč lásku a hoře, existuj pro dobro člověka
Čtyři cesty ... Jsou čtyři Cesty, jimiž lidé jdou životem: jako gentlemani, rolníci, řemeslníci a obchodníci.
Cesta rolníka. Používajíc zemědělské nástroje, vidí, očima sledujícíma střídání ročních dob, přechod jara v podzim.
Cesta obchodníka. Výrobce vína získává své ingredience a dává je dohromady, aby pak měl z čeho žít. Cestou obchodníka je vždy žít tak, aby nabýval zisk.
Gentleman – válečník, nosící výzbroj, zbraně své Cesty. Cestou válečníka je zvládnout účinnost a výhody jeho zbraní. Jestliže gentleman nemá rád strategii, nebude umět ocenit prospěch, užitek, výhodu zbroje; nemá tedy v ní (strategii) mít zálibu?
Cesta řemeslníka. Cestou tesaře je stát se výkonným v užívání svých nástrojů, nejdřív aby šikovně a správně rozměřil své plány, a potom aby podle těchto plánů zhotovil své dílo. Tak jde životem. To jsou čtyři Cesty gentlemana, rolníka, řemeslníka a obchodníka.
Cesta je ve všem.
Cesta válečníka nezahrnuje jiné Cesty, jako je Konfuciánství, Buddhismus, určité tradice, umělecké počiny a tanec. Ale i když tyto cesty nejsou součástí (mé) Cesty, znáš-li dobře Cestu, uvidíš ji ve všem.
Čas a načasování:
Načasování je důležité v tanci a hudbě, protože ty mají rytmus jedině, je-li načasování dobré. Načasování a rytmus jsou obsaženy i ve vojenských uměních, střelbě z luku a muškety, a při jízdě na koni. Načasování je ve všech dovednostech a schopnostech.
Načasování je i v Prázdnotě.
Tři metody jak předejít nepřítele:
První metodou je předejít ho (svým) útokem. To se nazývá Ken No Sen - otevřít ho, načnout ho.
Druhou metodou je předejít ho, když on zaútočí. To je zváno Tai No Sen - počkat na iniciativu.
Třetí metodou je, když oba, ty i nepřítel, zaútočíte současně. To je Ta Tai No Sen - doprovodit ho a předejít ho
V současné terminologii se používá termínů v OJI – WAZA techniky odpovědi:
KAKE – NO - SEN – před fyzickým pohybem, v myšlence soupeře na útok,
TAI – NO - SEN – v počátku fyzického pohybu,
GO - NO – SEN - po startu soupeřova útoku, po začátku fyzického pohybu.
Zásady studia cesty:
Cvičíš-li se denně, ve dne v noci ve strategii školy Iči, tvůj duch se přirozeně rozšíří. Takto se strategie bitev i strategie boje muže proti muži rozšíří ve světě. Poprvé jsou obě spolu zachyceny v těchto pěti knihách. Toto je Cesta pro muže, kteří se chtějí učit mou strategii:
Neuvažuj, nemysli nepoctivě.
Cesta je ve (stálém) tréninku.
Seznam se pořádně s každým uměním.
Poznej Cesty všech profesí.
Rozlišuj mezi ziskem a ztrátou ve světských věcech.
Rozvíjej intuitivní posuzování všeho a porozumění všemu.
Vnímej (ony) věci, které nemohou být viděny.
Věnuj pozornost i maličkostem.
Nedělej nic, co je neužitečné (co nemá význam).
Je vhodné studovat jen jednu cestu ?
Ve strategii musíš znát i Cesty jiných škol, a proto v této knize Větru píši i o odlišných tradicích strategie.
Bez znalosti Cest jiných škol je obtížné pochopit podstatu mé školy Iči.
Abys dosáhl pravé Cesty strategie, jako válečník musíš řádně studovat i jiná bojová umění a ani v nejmenším se neodchýlit z Cesty válečníka. S duchem usazeným shromažďuj praxi den po dni, hodinu po hodině.
Poznej podstatu (Cesty) a (to) s upřímností, přímostí jako základem a s pravým duchem jako (s) Cestou. Provozuj (užívej) strategii zeširoka, správně a otevřeně.
A pak se dostaneš k tomu, že začneš přemýšlet o věcech v širším smyslu a berouc prázdnotu jako Cestu, uvidíš Cestu jako prázdnotu.
V prázdnotě je dobro, ne zlo. Moudrost existuje, princip existuje, Cesta existuje, duch je nicota.
Pravou Cestou šermu mečem je umění, dovednost porazit nepřítele v boji a nic víc než to. Nabudeš-li a přilneš-li k moudrosti mé strategie, nebudeš nikdy pochybovat o tom, že zvítězíš.
Uvažování o mnoha způsobech setnutí nepřítele je omylem. Začneme tím, že zabíjet není Cestou lidstva. Zabíjení je stejné pro lidi, kteří něco vědí o boji, i pro ty, kdo o něm neví nic. Je stejným pro ženy i děti a neexistuje (tedy) mnoho různých metod.
Můžeme mluvit o různých taktikách jako je probodnout či sklát, ale o dalších už mluvit nelze (další už nejsou).